Čekárna

Za jedno z nejpodnětnějších prostředí považuji čekárnu u doktora. Trávit čas v této místnosti je vskutku zážitek. Možná právě proto někteří s nadšením doktory navštěvují.
Poznáme zde rozmanitou škálu lidí. Mnohé od pohledu unavené životem a svou prací, kvůli které jsou často k návštěvě dohnáni. Kromě takových se tu najde i pár nemocných. Jeden z nich by dokonce mohl i číst, ale to si netroufám příliš tvrdit. Naštvanost a rozmrzelost je celkem pochopitelná, vždyť jsme lidé na smrt nemocní. Naše choroba bývá, bohužel, komplikovaného a dlouhodobého charakteru.
„Já to tak nesnáším“, zaslechneme v tiché a dusné atmosféře čekárny až příliš zřetelně. Nikdo však nepromluví. Téměř nikdy. Je až děsivé, jak tady vypadáme. Představuji si nás jako nastrčené figurky, podivné, němé bytosti, které jakoby druha svého rodu viděli poprvé. Platí zde jedno nepsané pravidlo: Nemluvme spolu.

Žena s bordó luxusní kabelkou, pán s dlouho neoholenou tváří, mladík lehce mentálně postižený, žena, odvracející se od tohoto mladíka. Senior naproti, odfrkávající a hlasitě oddychující, aby jasně upozornil, jak je mu nemocný vysloveně odporný. Nebo mladý muž, na němž se neštěstí vyřádilo a zapříčinilo, že jeho život není pro druhé v naší milé komunitě snesitelný.

Většina lidí kromě toho, že nesnáší sebe navzájem, soustředí svou nenávist především na jednu osobu. Je to ta, která úmorně studovala asi sedm let na univerzitě, aby se pak mohla zahrabat v nějaké díře na kraji města a mít "svoje" zázrakem odklepnuto do konce života. Sama se divím, že při koncentraci takového množství energie doktorovi nevybouchne hlava.
Sedí si za svým stolem, před sebou PC, nalevo od ruky hrnek s kávou, napravo jablko, kterého se za celý den nedotkne. Raději by tam viděl krabičku svých oblíbených cigaret. Musí tam však být něco jako jablko. Dojem je důležitější, než upřímnost. Nestudoval medicínu jen tak pro nic za nic.
Bílé stěny i jeho naaranžovaný stůl by při explozi hlavy nabyly navýsost lékařského dojmu. Krev, šťávy, kůže s vlasy i kousky mozku stékajíc po vyleštěném LCD monitoru. „Ano, to je ono,“ říkají oči pacientů. Vsadila bych svou minimální mzdu na to, že jejich fantazie, pokud nějakou mají, pracuje na plné obrátky.
Fascinující, jak umíme najednou přetékat nápady. Jsme převlečené příšerky. A všimněme si, jak jsme v čekárnách nervózní. U nervózních příšerek hrozí, že se stanou příšerami.

Způsobuje to také prostor. Zvířata nejsou rády v kleci, natož s dalším společníkem. Prostředí - malá místnost, neosobní. Tvrdé židle, studené. Uprostřed stůl s ostudnými, polorozpadlými čísly starých časopisů. V rohu na parapetu rádio naladěné stejně, jako jsou lidé v čekárně. A jelikož se nasraná sestra snaží co nejvíce zpříjemnit čekajícím pondělní ráno, ladí vždy něco určené k poškození sluchu. V zájmu diktátu společenské průměrnosti.

Nezáleží na tom, jestli spěcháme do práce, k dítěti, na poštu nebo do své bakteriemi přetékající postele. Nikdo nemá čas, ale všichni vědí, že mají právo ve svých myslích žalovat, mučit i zabíjet člověka, který je o čas okrádá. Dopouští se na nás zločinu. A za ten se přece pyká.
Navíc, čekáme na něco, co nesnášíme. Nimrání se ve vlastních sračkách. Nicméně i tady platí, že výjimka potvrzuje pravidlo.
Kdyby nás alespoň čekal bohatý raut s možností shlédnout oblíbený trhák, nebo tištěné vyznamenání za odvážné přečkání na tak děsivém místě, jako je čekárna.
Přivítá nás spíše strojený úsměv doktora, kterému bychom přinejmenším nejraději vymlátili zuby, ale raději provedli jiné, nově nalezenou fantazií obohacené lékařské zákroky.