O společnosti I

Vesmír, tak to je takové zvláštní místo, kde se odehrává veškeré dění, které si dokážeme i v té největší fantazii představit. Nekonečné dálky, obrovské a vzdálené hvězdy, nepředstavitelně veliké galaxie, komety, meteority, černé díry … A to vše se skládá z neskutečně malých součástek, kterým říkáme atomy, protony, neutrony, elektrony, fotony a další a další, nám možná ještě ne dost známá tělíska. A někde v té vesmírné hromadě, jsme my. Naše krásná, nádherná a také veliká planeta, jménem Země. Ona nás zrodila a ona o nás pečuje. Poskytla nám místo k životu, k existenci a k vlastní seberealizaci. Ačkoliv jsme masa něčeho, jsme také tak drobným tělískem, tak jako ten atom.

Po světě chodí mnoho miliard lidí a v celém vesmíru existuje nejspíš mnoho takových planet, jako je ta naše a mnoho sluncí, které nám dává teplo a světlo. Přesto všechno, že jsme vlastně takoví bezvýznamní mravenečci, máme i my svůj vlastní vesmír, svět, který se skládá z událostí, které jsme prožili, či prožíváme v čase nám vyměřeném. Zcela osobitý a vnitřní vesmír, který je nezaměnitelný s vesmírem našeho souseda. Žijeme vlastně v takovém vlastním, velice zvláštním světě, který je jen náš a přitom moc dobře víme, že bez druhých lidí nemůžeme existovat.

Představte si třeba jen, že přijdete domů a otočíte kohoutkem studené vody. Nebo zmáčknete vypínač a rozvítí se světlo. Nebo otevřeme spíž a vezmeme si kus salámu s rohlíkem. Kde se to všechno vzalo?

Možná jsme ten den přišli domů velmi unavení, bez nálady, bez ochoty a vůle cokoli a s kýmkoliv něco řešit. Jsme prostě velmi, velmi unavení. Nebo naopak, jsme velmi chytří, či úspěšní, či talentovaní, nebo krásní a jednoduše využíváme svých předností a momentálně na nikoho a na nic nemáme náladu, a až ji budeme mít, dáme to najevo. Je přece naše výsostné právo být naprosto svobodný. A kdo nakonec tuto svobodu nesdílí, ten se může klidně odporoučet.

Až tedy na to, že přijdeme domů, do toho krásného bytu, jehož zdi jsme jaksi nestavěli, opláchneme se konečně po úmorném dni studenou vodou (nebo si dáme raději sprchu?), která k nám teče z trubek, které jsme také nevyráběli a ani nemontovali. Nakonec i to, že je ta voda čistá a pitná, není naše práce. Potom otočíme knoflíkem, třeba u lampy a ona se rozsvítí. Ne, tu lampu jsme také nevyrobili a nevymysleli. A světlo z ní se rodí tak, že v lampě je žárovka, do té jde elektřina, elektřina jde k nám po drátech z nějaké trafostanice a tam až z elektrárny, kde se vyrábí z uranu, nebo uhlí, případně z nějakého alternativního zdroje. Ale o tom nemáme ani páru, nebo|ť nejsme energetici a ani elektrikáři a ani nás to nezajímá. Vlastně jsme nějak dostali hlad. Bodejť by ne, když jsme se celý den za něčím honili. A tak otevřeme chladničku (jak funguje? Položte mi lepší otázku.), a vezmeme si již zmíněnou uzeninu, kterou jsme si zakoupili v nějakém obchodě a kam dorezila z nějaké výrobny uzenin. Naše znalosti sahají pouze k tomu, že salám se vyrábí z maso a amaso se pěstuje ve formě prasat a krav a nějak zpracovává. Víc vědět není potřeba. Hodil by se k tomu ještě kousek chleba, či rohlíku. Ten máme přece v chlebníku ve spíži a tak po něm sáhneme. Chléb se zase vyrábí z mouky v pekárně, mouka ve mlýně z pšenice a tak roste někde na poli. To je tak vše co víme a považujeme za nutné znát.

Nějak mne napadá velmi zvláštní myšlenka. Kolik různých věcí za den využijeme a použijeme, o jejichž tvorbě nevíme vůbec nic? Kolik z nás umí například zasadit zeleninu na zahradě, okopávat ji a plýt a zalévat, nakrmit drobnén domácí zvířectvo, opravit vrzající pant u dveří, zasklít rozbité okno, vyměnit vypínač, opravit střechu, brzdy u auta a nebo uvařit vynikající polévku? Obávám se, že tohle vše na světě nesvede nikdo.

A proto, ikdyž jsme velmi suverénní a originální, my lidé žijeme ve společnosti. Neboť jak řekl jeden slavný český herec v jedné písni – ten dělá to a ten zas ono a všichni dohromady uděláme moc.

Kdyby nebylo instalatérů, pekařů, uzenářů, zedníků, truhlářů, tesařů, elektrikářů, architektů, konstruktérů, kuchařů, prodavačů, mechaniků, zemědělců, kovářů, uklízeček a umývačů nadobí, nikdy bychom se na světě neměli tak, jak se máme.

Je velmi příhodné se uzavřít do pomyslného vakua a bubliny, prostě jen jít do obchodu a divit se, že nemají čerstvé pečivo, či zeleninu. Láteřit nad prací zedníka, či zteplalým pivem a nedopečeným steakem v restauraci. Všichni chceme kvalitu a pokud ji nerdostáváme, okamžitě se ozveme. Nakonec použijeme oblíbenou formulku, že problémy druhých nás nezajímají. Jenže zajímat by měli. Protože bez ostatních lidí se neobejdeme.

A to platí v bežném i neběžném životě. V práci, či zaměstnání, s přáteli, ale i ve vztazích a lásce. Pokud prostě cítíte, že není vše podle vašich představ, zkuste se vžít například do situace zpoceného kuchaře, který peče několik steaků najednou a představte si sebe sami na jeho místě. A ykuste si položit otázku, zda by jste to také zvládli a dělali. A když si odpovíte, že ne, uznejte, že ten člověk dělá co může a nemá jednoduchou práci. A tak na tom jsme všichni. Bez ohledu na to co děláme a o co usilujeme.

Nebuďme tedy jen kuchaři, prodavači, švadlenami, řidiči, managery, bankeři, či podnikateli.

Buďme především lidé.