Úvaha o marnosti

Úvaha o marnosti, 28. 8. 2019

Z jedné strany je určitá lidová definice toho, co marnost je. Je asi dána tím jak to slovo vnímáme jako Češi. Z druhé strany vztah "X je marné", může být X pro každého člověka jinou množinou. (A nejspíš i je.).
Chtěl bych naznačit, že téma marnosti lze spojit jistě s pojmem deprese; ale nevztahoval bych ho výlučně k tomu, můžeme ho spojit i s "neúspěchem" nebo "špatnou náladou". Další spojení, přímo mytologické je potom Sisyfos. Valit kámen nahoru, který stejně vždy spadne zase dolů. (Četl jsem v tomto ohledu Mýtus o Sisyfovi, může se to dále projevit.)

Předně nechci řešit zpočátku "marnost celého světa", možná se k tomu dostanu až na konci. Vezměme vztah špatného pocitu, který se možná lidem přímo vybavuje se spojením "marnost". Jak říkám, to může mít co dočinění s pojmem štěstí-neštěstí, spokojenost-deprese. Takže se obratem můžeme dostávat k úvahám typu: "co to je štěstí". Někdo by možná asociačně došel až: "co je smyslem života?"
Chci naznačit, že na téma "marnosti" lze nahlížet psychologicky až psychiatricky, byť si opět nemyslím, že to by čtenáře až tak úplně zajímalo.
Druhý aspekt marnosti, odhlédneme-li od člověka, který zažívá nějaký pocit, je dle mého v činnosti, nebo nějakém objektu, u kterého marnost posuzujeme. Marnost u Sisyfa spočívá v tom, že nedosáhne svého cíle. Myslím, že to už je významově někde jinde (alespoň pro mě) než spojení: člověk, co žije v marnosti. Člověk, který nedosáhne svého cíle, může být v obecnosti člověk šťastný. Zkusme to přeformulovat, je to člověk, který se stále o něco snaží a stále a stále se mu to nedaří. Zde už je asi frustrace více patrná. Pokud se stále budu snažit dokončit devátou třídu a na potřetí nic bude to jistě frustrující. Pokud se budu na pošesté snažit získat řidičský průkaz můžu skončit s tím, že to je marné.

Můžeme skončit u větších tříd marnosti: můžete se snažit změnit partnera - marně. On se může snažit změnit vás, opět marně. Můžete se snažit změnit politiku - hora marnosti. Změnit svět... Nebo třeba pochopit kvantovou mechaniku...
To může být světadíl marnosti. V tomto ohledu můžeme uvažovat tak, že někteří lidí začnou řešit problémy, na které nemají schopnosti. Tedy chyba je v jejich volbě a odhadu vlastních schopností. To nemusí být jednoduché odhadnout. Z druhé strany může jít jenom o to, že se nesnažili dostatečně dlouho. A můžeme asociovat až k Bibli: Mojžíš vedl svůj lid do země zaslíbené, ale on sám marně - nikdy ji nespatřil. Nevěděl, jestli tam jeho lid dojde (i když mu to bylo myslím přislíbeno).
Marnost může být třeba ale jen v tom, že nevíme, kam vlastně jít (to už není úplně tak podle definice, to je spíš frustrace z neznalosti).
Marnost jako taková tedy by měla být spojena s určitým úsilím a následným minutím se cíle. Nevím, jestli je teď potřeba dodávat více.
Vrátím se tedy k představě marnosti světa.

Ano, určitě existují takové úvahy, jenže přiznám se - zatím se mě nějak vnitřně míjejí. Zkusme je pracovně nazvat "filozofickou marností". Tím nemyslím, že by filozofovat bylo marné, spíš tím myslím, že výsledek filozofování je depresivní shledání: že je vše marné. Vulgární filozové by možná řekli: na piču.
Takže začněme třeba takto: člověk se vyvinul zcela náhodou, je vesmíru zcela lhostejný, žádný Bůh není, to si člověk vymyslel, aby se nezbláznil. Co se týče budoucnosti lidstva, konec Země za 5 miliard let, to je dost času zdá se. Každý druh se vyvíjí, možná za miliony let lidstvo vymře. To je stále daleko. Globální oteplování, jaderná anihilace - jistě z toho marnost čiší, byť ještě stále nemůžeme mluvit o jistotě. Tedy některé věci se zdají přinejmenším konečné. V pravdě filozofické téma život. Pro některé filozofy je konečnost života důkazem pro to, že vlastně jakákoliv činnost v životě je nutně marnou. (možná jsem tuto myšlenku nepochopil, možná se s ní neztotožňuju, zkusme ji trochu rozebrat). Když se kouknete na svoje malá každodenní vítězství, filozof stojící nad každodenností prohlásí: neuvědomuješ si marnost svého počínání, každá tvá pýcha a vítězství (sebevětší) bude zapomenuta, dříve či později. Vše tvé konání je marné a dočasné. Jak filozofovi odpovědět je otázkou. Představuju si chlapa, kterak tuní svoji škodovku 130 na extra závodní auto a řekne: "Di do prdele, vole." (tj. popření).
Filozof může narazit na druhého filozofa a ten se zeptá: a co je tedy třeba dělat, když je vše marné?

Přemýšlejte co. Mě nic nenapadá. Přijde mi, že tady už jsme právě v Camusově otázce, byť on neříká marné, ale říká tomu "absurdní" (vše je absurdní, život je absurdní) - nejsem si vůbec jist jaký význam to slovo u něj má. To je problém porozumění a překladů a konečně i toho, jak Camus vnímá významy slov. Já vnímám absurdní spíš jako paradoxní. Tvrdit, že život je paradoxní je nesmysl (byť to nevylučuje to, že se můžete nějak paradoxně cítit). Tvrdit, že je marný už určitý význam má.
Co dělat když je vše marné? Přijde mi, že Camus odpovídá, že cokoliv - což z mého pohledu zní poměrně psychopaticky. Dospívá k absolutní svobodě jednotlivce. Vzhledem k tomu, že nejsem až takový odborník na Camuse, radši to tu utnu.

Můžete tedy skončit v hlavě s otázkou, co dělat když je vše marné. A jistě vám neuniklo, že z první část úvahy je s tímto v rozporu, nikde jsem tam nedošel k tomu, že "vše je marné" to je tedy můj paradox na závěr. Který samozřejmě paradoxní není, pro někoho vše marné být může, pro někoho ne. Není v tom spor, řekl bych. Nemám pravdu?