Jsem vrah

Jsem vrah

Vraždím každý den, bez mrknutí oka, bez sebemenšího zaváhání. Vraždím nepromyšleně, z nudy, z pohodlnosti, pro potěšení a málokdy toho lituji. Ví o tom jen málo jiných lidí a těm je to jedno. Ostatní o tom nepřemýšlejí. Kdyby o tom věděli, nezáleželo by jim na tom. Žiji mezi vrahy. Je to součást našeho života. Vraždíme náš čas.

Čas přichází pořád dál a dál. Hrne se a valí jako nezadržitelná masa. Vylévá se v blyštivých proudech ze slunce, hřmí ze strmých horských svahů jako laviny, mohutnými záchvěvy, silnějšími než celý svět, kterých si nikdo nevšimne otáčí galaxií. Čas přichází a já jej zabíjím z rozmaru, každým kliknutím myši do něj bodám, každou zmáčknutou klávesou do něj vrážím chladnou čepel. Čas vhání pestrobarevné fotony do mých očí, vtéká mi do uší myriádou lehounkých zvuků, které jsem se dávno naučil ignorovat, pohání srdce, které jej každým úderem rozvádí po celém těle, kde jsou vteřiny spalovány, přetvářeny na pohyb, minuty jsou přetavovány na vzpomínky a ze stravy je budována lidská bytost. Tiky vesmíru se sypou do mých údů, roztáčí složitý stroj života aby následně vyprýštily z mých rukou a úst, aby se přetvořily, aby se znovu zrodily, živily vše, co dělám, a netuší, že dítě, které napájí a vyživují pupeční šňůrou mé činnosti, že toto dítě bude potraceno, spláchnuto, odneseno a zapomenuto, že nikdy nezmění svět, že se nebude rozvíjet a zlepšovat, že nespatří denní světlo, ba dokonce, že se o něm nikdy nikdo nedozví.

Lesklé a třpytivé chvilky tohoto věku proudí do mého mozku, jako tlakovou hadicí, jako zástup vojáků a nemají ponětí, že budou zmasakrovány, rozemlety a odstrčeny, vyhozeny do stoky, nenaplněny, nezúročeny, že naprázdno roztočí soukolí života, rozkývají kyvadlo, vydají hluk a padnou do hrobky minulosti zapomenuté a nedůležité.

Vím, že jednou čas přestane přicházet, že vyschne studnice budoucnosti, že se dosype písek, nevyjdou hvězdy a přestane bít srdce. Vím, že všechny kameny hodin a dnů, které nebyly vystavěny ve věž, z nichž nebyla vztyčena hradba, zbudována přehrada, hrad, dům, studna a pec jsou roztříštěné na dně rokle, nepoužité, mrtvé, nedůležité, jakoby nikdy nebyly. Vím, že každý týden a každý večer, jež nebyl přetvořen, vykován a umístěn do stavby věže odtekl a ztuchl v kanále, v jímce přítomnosti, jíž je minulost bezvýznamných činů, spálených vteřin, že tam hnije a tlí hmota ke stavbě a s ní i energie a vůle, sny a cíle, naděje, vše tam leží v mokvající skvrně nesmyslného bytí, které není nepodobné zmaru, tato mrtvola z idejí, možností a vůle, z času a prostoru, z každého okamžiku, který se neuskutečnil, mrtvola, již jsem zavraždil, které se v očích odráží můj vlastní skelný pohled, když jsem vrážel otrávenou čepel pohodlnosti do tohoto těla, prázdný výraz naprosté apatie, nezájmu o ztracený život, o příležitosti, které se nestaly, život, který bezmyšlenkovitě zabíjím. Nezájmu o přítomnost tohoto zbytečného žití. Mého žití.