Umění odpouštět

Slyším hlas, který praví, propadnouti se do nevědomosti, není pro náš rozvoj zdraví.
Zavírat oči, býti hluchý a stále prožívat něco dokola, zboří vše, co nám život dal.
Zaslechnout smích, vzácnost to jest.
Ne každý z nás má to štěstí, najít tu správnou cestu cest.
Naučit se odpouštět je Boží dar, ale co vše se dokážeme odpustit.
Jak se vyrovnat s bolestí a žalem k někomu, kdo milovaného ti vzal.
Není v našich silách, učinit to osvobozující gesto, snad časem dokážeme říci, že jsem se snažili.
Však v našem nitru se tak, nikdy nestane.
Proč ten, kdo těžké časy nám připravil, žije si dál bez smutných chvil.
Když z úst vypustí slova, je mi to líto...neupřímné pohlazení, jen aby roztrhané srdce, bolestí ztichlo.
Bezpráví pozůstalých je hořký kalich jedu, vrchol krutosti. Ať je to muž či žena, někdo z lidu.
Msta nevrátí život do těla, jen prohloubí to, co jsem ani ve snu, nikdy nechtěla.