Jak sejmout cejch staré duše?

Ti, kteří o sobě soudí, že jsou senzitivní ve mně často na prvý čí kradmý druhý pohled spatřují starou duši.

Mě nezbývá, nežli jejich odhadům mlčky přitakat.

Kam má paměť sahá, vždy jsem bádal v historických pramenech imponovalo mi, zejména, období středověku.

Táhlo mě to do přírody, i když jinak, nežli organizovaně, s otcem, každou sobotu ve stylu novodobých skautů, kteří v dobu rudých šátků, byly zapovězeni.
Anebo po vzoru pionýrských táborů.

Z bobříka odvahy mám dodnes třes v těle.

Je milé pozorovat nebe alespoň o dovolené, neřku –li to hvězdné.

Imponovala mi, a stále jistě uchvacuje živočišnost života, přestože je lidmi regulovaná (anebo něčím vyšším nad námi) zákony, směrnicemi, velkým bratrem…
Jistě to může mít své opodstatnění.

Ale nepochybně také to, že se po mnoha staletích očividného vykořisťování i útlaku, podařilo se stádu dosáhnout dílčích úspěchů i když za cenu krvavě potlačených povstání, jakéhosi zdání elementárních práv a svobod.

Ani tak, přes všechny výše zmíněné zákony, společenské konvence, normy, které nás mají odlišit od světa zvířat, se v nedávné minulosti, žel i v současnosti lidstvo nevyvarovalo konání zavrženíhodného ba zvěrstev!

Lidé jsou druhdy nepoučitelní, dopouštějí se mnoha chyb.

A právě lidé, jimž v těle z krve i kostí dlí staré duše, jsou prý toho zářnými příklady.

Tak se sám sebe ptám, více nežli abych pátral po tom, co jsem v předešlých životech asi prováděl, kterak mohu v nynějším životě, ocitaje se ve věku Abraháma, odčinit v minulých životech způsobená konání, která mé duši znemožnilo věčné spočinutí, v Edenu harmonie i bezčasí?

Do značné míry tomu tak snad ale má být.
Opakovat chyby svých otců, přijímat jejich postoje k životu, ctít hodnotové žebříčky.

Třeba je nám shůry dáno v jakých kulisách i mantinelech máme prožít život, přičemž s velkou měrou pravděpodobnosti se nebude příliš vymykat od těch našich blízkých.

Snad někteří budou namítat, že jsou technologicky vyspělejší, nelpí na rodné hroudě, jsou světa znalí, anebo GEEK

Budiž!

Může jít o nové duše…

Je nabíledni, že podobně jako má stará duše, bude světem putovat sdostatek i jiných.

Ostatně zde někdo před časem pověsil odkaz na laboratorní chování myší, přičemž u pokusu šlo o to, zda budou myši s dostatkem potravy, neustále prospívat, množit do nekonečna ve vymezeném prostoru.

Přestože byl pokus opakován několikrát, vzorce chování byly stále stejné.

Jakmile myší bylo dost, samice odmítaly páření, později počaly být agresivní na své mladé, samci se stali narcistními, bez zájmu o páření.

Ve výsledku zůstal jen jeden jedinec, který posléze také zahynul.

Podstatný je vždy stejný výsledek.

Mohl by být podobný závěr přenositelný i na lidstvo?

Jsme předurčeni k vyhubení tak jako živočišné druhy v minulosti i dnes?

Kdysi můj holohlavý, osmadvacetiletý šéf v reklamce tvrdil, že lidský mozek je počítač.
Stačí prý do něj jen vložit to, co manipulátor chce prosadit…

Zhrzený poeta nemohl „lebkoidního“ šéfa vystát, nakonec byl pro své „zastaralé“ názory, odejit.

Odešel s úlevou.

Nyní řeší, jak si počínat, aby jeho stará duše už nemusela zpátky na Zemi.