Znásilněná slova

Kolem létají slova a živí se našimi emocemi, požírají zážitky a polykají naši touhu, beznaděj a ztracenou lásku. Vysmívají se každým písmenem našemu marnému snažení - sezení a psaní, ztráta času. Pro co vlastně - proč je chytáme a násilím je cpeme do řádků a za mříže obrazovek, aby tam ležela ladem, v chaosu naší duše vyprávějící ostatním jací jsme a jací bysme chtěli být, bez významu, beze snahy s tupou výčitkou, že jsme je ukradli, využili a napsali. K čemu tedy - sedět a psát, nejen psát, ale číst, číst ostatní duše, pronikat do životů jiných, hluboko v emocích, zcela mimo pravou osobnost, díváme se na znásilněná slova a máme z toho potěšení. Ukazujeme ostatním své nadání, stáváme se básníky. Ne. Jen zabíjíme svůj čas a slova. Nikomu je neřekneme, napíšeme je a tak je připíchneme jako motýla k desce. Hrajeme si na básníky, jen zkroutíme slova podle sebe, podle své ohnuté páteře, vypisujeme se do veřejného deíčku, kde vlastně nikdo neví kdo ve skutečnosti jsem a navzájem si chválíme své neumělé otisky do pouště slov, poplácáváme se po ramenou a těšíme se, že ty pocity jistě přejdou a čas vše vyléčí. Jako ve špatném divadle, ke kterému si už nikdo nepamatuje text a každý se snaží improvizovat. Ale neumí to. Nikdo. Jsme ubozí. Zvedá se mi žaludek, hrajeme si na umělce a jsme zhýralou smečkou neumělých přizdisráčů, kteří se nikdy neodváží k ničemu víc a tak ani na víc nemají.