Solidarita (ne ta Lech Walesova)a pomoc.

Solidarita a pomoc.
Hledám v sobě odpovědi jak, čím a komu pomoci po zásahu tornáda.
S pomocí po katastrofách mám již nějaké osobní zkušenosti.
V roce 2002 jsem byl pomáhat na Smíchově po povodních při vyklízení bytů.
Pracoval jsem tu několik dnů.
Následně jsem poskytl ošacení, lopaty a velké bíbo, tedy kalové čerpadlo s tím, že až nebude potřebovat, chtěl bych jej pro jeho poměrně vysokou cenu vrátit.
Bohužel toto se mi nikdy nevrátilo a ani slovo díku, takže zůstala hořká příchuť.
Zažil jsem i havárie s poraněním u kterých jsem ošetřil zraněné osoby.
Sám jsem se stal účastníkem nehod, při kterých mne ošetřovali neznámí lidé a já jim vlastně taky nepoděkoval.
Za samozřejmé považuji pomoc slepcům, invalidům a někdy i žebrajícím osobám.
Poskytnutá pomoc totiž dává dobrý a hřejivý pocit.
Nedělám to tedy rozhodně nezištně.
Obvykle však nebývám příliš vřelý k finančním sbírkám.
Jednak mám opravdu velmi malý příjem a za druhé mi to přijde jako odpustek velmi snadný úkol.
Na druhou stranu malé finanční příspěvky na boj s rakovinou a další poskytuji jako předplatné úplatku, aby se mi podobné nemoci vyhnuli.
Tedy opět ze zištných důvodů.
Dále jsem pomáhal budovat dětská hřiště, knihovnu, klubovnu, venkovní sezení, ošetřoval veřejná prostranství, realizoval elektroinstalaci v hasičské zbrojnici, maloval kapličku a toto vždy bez nároku na mzdu.
Toto jsou moje příspěvky společnosti, která mi v krizových momentech zas až tak moc nepomohla.
Ale zas až taková pravda to není.
Po havárii mi pomohli záchranáři, hasiči, doktoři, sestřičky, rehabilitační pracovníci, kamarádi, hudba a internet.
Ne těch které jsem opomenul zmínit je možná ještě daleko více.
Oproti tomu stojí armády těch co na vás parazitují.
Pojišťovny, soudci, právníci, úředníci....
Tito z vás vysávají energii i finanční toky náhrad.
A nyní k otázce jak je to s tou pomocí.
Stát pomohl krýt škody při pandemii mnoha oborům.
Nebudu řešit jestli včas, dostatečně a účelně i cíleně.
Následky této pomoci však vidím jen v obrovské a z mého pohledu neuvěřitelné míře zdražování téměř všeho.
Což pak je možné zvýšit ceny skladového zboží i o stovky procent?!!!
Proč se tak děje u služeb, ubytování, stravování?
Jistě každý bude mít ten svůj argument ze svého oboru.
Já však mám argument invalidního důchodu jehož výši považuji za likvidační.
Kde tedy mohu najít solidaritu podnikatelů a obchodníků s mnou podobnými?
Odpověď je jasná a stručná, nikde.
No a teď k té Moravě, kterou mám rád.
Mám ji rád protože je hezká a naše.
Jezdím tam mnoho let.
Mám rád jejich herce, divadelníky.
Pak je tam mnoho věcí, které rád nemám..
Tu jejich zášť proti Pražákům.
Ty některé podivné vinaře pokládající návštěvníky za hlupáky a snadný zdroj příjmu.
Bohužel toto není ojedinělá zkušenost.
Tito by měli mít svůj recidivistický cejch, aby bylo na první pohled zřejmé s kým má člověk čest.
Je na občanech Moravy, aby učinili těmto existencím přítrž, protože oni budují obrázek Moravy, kam se na víno vypravím vždy z mrazením čeho se dočkám.
Kupodivu nejlepší Moravské víno jsme konzumovali u Polského vinaře, který se na Moravu přestěhoval.
No a teď k tomu tornádu.
Hrůza, děs, apokalypsa, beznaděj, strach, naděje, očekávání, práce.
Již teď je mi jasné, že postižené oblasti budou brzo nové a hezčí.
Tak to prostě bývá po válce i po pohromě.
Cesta k tomuto cíli je však poměrně náročná, trnitá, ale někdy i osvobozující a odhalující lidské charaktery.
Na účtech postižených brzo přistanou drobné příspěvky od dárců, pojišťoven i státu.
Lidé dostanou pomoci od hasičů, policistů, záchranářů, dobrovolníků.
Jistě že ne na vše tyto prostředky stačit nebudou a ani nemohou.
Mnoho obchodníků zvýší marže na požadované a potřebné zboží a zbohatnou.
Stanou se z nich hyeny prazitující na neštěstí druhých.
Jistě, že ne všichni, ale pár jich je a bude.
Budou se vymlouvat na globální svět a jistě mají i z části pravdu.
Míra obrazů devastace mně nutí k představě, že jsem sám takto postižen.
Ale ani já a můj pozemek nezůstal ušetřen devastujícím přírodním úkazům.
Odklízení stromů se budu muset věnovat několik dnů a pro mne jako laika je tato práce značně fyzicky namáhavá a riziková.
Avšak nic ve srovnání s postiženými vesnicemi.
Tak prostě bych rád poznal tu Moravu nějak víc a měl tam nějakého kamaráda, co by mi přijel stejně nezištně pomoci, jako tam plánuji jet já.
A vážení, rád bych se ve vás nezklamal.
Protože pravda je ve víně.
Jste mi říkali.
A když tam nepřijedu, není to proto, že bych nechtěl, ale protože nemůžu.
A já vlastně i toto píšu proto, aby si každý v sobě našel důvod nebýt sobecký a myslet zištně na své svědomí a přitom ještě pomáhal v rámci svých možností.
Tak asi tak to vidím já.