Přemítání o člověku

Asi to k tomu patří, připusťme, že to tak má být.

Anebo rovnou být musí?

Radkin Honzák říká, že vědomé konání lidí, které můžeme aktivně ovlivnit, tvoří jednotky procent.

Ostatní řídí podvědomí, mozek bez našeho přičinění.

Máme tedy malé manévrovací pole působnosti?

Značně omezené…

Jsou naše role na tomto světě předurčené?

Nedávno jsem zahlédl, vryla se do mé paměti věta konstatující, že devadesát devět procent podnětů světa nás míjí

Jsme tedy schopni pobrat jen zbylé jedno procento?

Dejme tomu jsme vrženi do labyrintu světa, každodenních výzev, situací, které v nás vyvolávají často nelibé stavy.

Nejraději bychom byli ušetřeni překážek i nepříjemných situací.

Pokud bychom zatoužili po světě bez bariér, s dostatkem potravy, minimem vynaloženého úsilí při získávání zdrojů, dobrých vztahů, pak si vzpomeňme na pokus s laboratorními hlodavci.

Ani nadbytek potravy, materiálu pro obydlí, absence přirozených nepřátel v konečném důsledku nevedl k plné spokojenosti, fyzické zdatnosti, nadmíře aktů tělesné lásky či kojení puzení.

Nemluvě o tom, že nebylo dlouhodobě dosaženo harmonických vztahů mezi jedinci.

Postupem času došlo ve vymezeném prostoru k přemnožení jedinců, samci byli odmítáni při opakovaných pokusech o páření, aby takto zapuzeni zůstávali stranou, což vedlo k pěstění sebelásky, zvýšené péči o sebe sama.

Samice nečekaně svůj hněv obrátily i na své mladé.

Podmínky ráje tedy neznamenaly nebetyčný klid

Napadá mě, nejsou lidé v civilizované Evropě tak trochu v situaci dobře živených, v relativním blahobytu žijících?

V případě mládí, kdy je člověk při síle, to vede k egoismu, ke značnému individualismu, toto je obecně podporováno, dáváno za příklad.

Ovšem při ztrátě schopností ať už mentálních či fyzických, to pak vede k opodstatněným pocitům opuštěnosti, samoty.

Příklad myší naznačuje potřebnost bojovat o zdroje, soupeřit o partnerku i území, taktéž o místo ve společenství, snad důstojné patro v pyramidě hierarchie.

Překonávání překážek uchovává naději na pokračování života v jeho pestrosti, rozmanitosti.

Asi nikdy úplně nevymizí úskočnost lidí, lhaní, faleš, snaha leccos získat na úkor druhých…

Ideální podmínky, zdánlivý blahobyt tedy nebudou tím pravým, co bychom měli trvale požadovat, chtít.

Za nedílnou součást života přijměme činnosti, které vedou ke smysluplnému tvoření věcí potřebných, upotřebitelných či spoluvytváření abstraktních prožitků obohacujících nitra či lidskou obrazotvornost.

Svůj čas zde na Zemi bychom měli hodnotně využít pátráním po smyslu žití ale i pomoci potřebným, pro ty jsou obvykle úvahy o životě pro nedostatek času, jiných přiléhavějších starostí, logicky nepodstatné.

Strávit jej tak, aby každý našel to, kam patří, co je mu blízké, čím by nejvíce prospěl sobě, snad i ostatním.

Aby toho mohl dosáhnout, bude nezbytné navázat intenzivní vztah se sebou samým.
V jednotlivých krocích zahlazovat staré křivdy, některé myšlenkové konstrukty z dětství, dospívání.

Odpustíme-li sami sobě, můžeme nacházet klid i rovnováhu.

Okolí ocení nově získaný vnitřní klid zjevovanou sympatií i do té doby nepoznanou náklonností…