Strop

Každý den, hledím na tebe a ty jsi mým zrcadlem, ač tvář nemáš. Jsi dobrým zpovědníkem, táži se tedy, kdy budu moci spatřit opět nebe?
Tolikrát mé oči, viděli tu světelnou krásu, však nikdy tolik netoužili prohlédnout si ji znovu.
Dlouhé předčítání, krásných knih a hovorů, nevysvobodí mě z hluboké samoty. Utrápen sám sebou a vložen do vzpomínkového lože, ztrácím naději v lepší zítřek.
Ta má odcházet, jako poslední kapka z moře...
V hlavě bloudí zmatek a z úst, již nevychází smích a veselí, ale já cítím jen smutek.
Byla to má chyba, že jsem divoce žil a osud zvedl prst, abych zpomalil.