Tak kdo tu vládne

"Snad si nemyslíš, že bys to tu beze mě zvládlo samo..."

"No možná mnohem lépe než s tebou. Věčně mi do všeho mluvíš, nenecháš mě říct, co chci, a stavíš se ke mně, jak bych bylo podřadné."

"Nezapomínej na to, že dokud funguji a vedu to tady, máš možnost žít i ty!"

"A ty bys neměl opomenout, že s posledním mým úderem bys přestal žít i ty."

"Ha...óóó..."

V celé bytosti tiché, téměř neslyšné "haló" způsobilo úplné ticho a ve vzduchu visela jen jedna otázka: "Kdo to tak slabě zavolal?" 

"Slyšelo jsi to?"

"Ano, znělo to jako volání o pomoc..."

Ve skutečnosti pomoc přišla sama, než že by o ni někdo volal. 

"Moc ráda vás zase vidím. Jsem... no, vy asi velmi dobře víte, kdo jsem, když před vámi stojím, mrzí mě však, že jste na mě zapomněli, jakmile jsem vám sešla z očí a vůbec tak ze všech smyslů. Nebylo mě slyšet, vidět, jen jste mě možná slabě cítili." 

"Nakráčela sis sem jen tak? Bez pozvání? A ještě se mnou mluvíš takhle drze? Měla bys..."

"To spíše ty bys měl dát možnost druhým, Rozume. Stále chceš poslouchat pouze sám sebe anebo řídit druhé. Divím se, že se do tak malého člověka vleze to tvé obrovitánské ego."

Rozum náhle ztichl a sklopil zahanbeně zrak.

"Vůbec jsem tě tady nečekalo, jak se máš, kde jsi byla tak dlouho, proč..."

"Srdce, jsem také ráda, že tě vidím, ale myslím, že je někdy lepší nehovořit a vyčkat. Já teď své pravidlo sama poruším, abych ti řekla, že jsem na Tebe, i na Tebe, Rozume, velmi pyšná, ale někdy to tady není jen o vás dvou. Jsem z poloviny Ty a z druhé poloviny Ty, ale jelikož jste celou dobu o pomoc nestáli, přišla jsem až nyní, když jste mě potřebovali. Zkuste více spolupracovat. Uvidíte, že vše bude mnohem jednodušší. A ano, ať s tím souhlasíte, nebo ne, každý člověk potřebuje vás oba stejným dílem, tak už nechte těch malicherností." 

Plni studu se Rozum i Srdce usmířili a i když si udrželi to, čím jsou každý výjimeční, přestali se předhánnět a vycházejí spolu opravdu znamenitě. 

Když se to podařilo mezi nimi, možná bys potřboval i ty svůj Rozum a Srdce usmířit. Možná že i u tebe svádějí spíše boj, než že by spolu pracovali na zvládání problémů a přinášení štěstí. Pokud tomu tak je, přeji ti, milý čtenáři, hodně štěstí a zdaru.

Leonard Gerber