Jan Skviřín: O poznávání života

Život je krátký, vyžaduje velké umění poznávat a dává nám k tomu jen pomíjivé příležitosti.

Klaním se Božímu dílu, jež je spravedlivé a veliké, člověka jediného, národy i lidstvo samo dalece a třebas i krutě přesahující a děkuji Bohu za to, že mně dovolil nahlédnout na malou část obrovského řádu, který vytvořil.

PROČ hledí zpět, z faktů přítomnost si skládá a jejímu pohybu rozumět se snaží.
NAČ do nejistého budoucna se dívá, o předpověď pokouší.
Kdo předpovědi budoucna bez pochopení minulosti hlásá, je podvodník a lhář, a ten, kdo mu bez pochybnosti věří, je prosťáček a hlupák.
Kdo však se jen v minulosti babrá, aniž by se jejích budoucích plodů poctivě nahlédnout pokusil, ten jen časem mrhá, jenž mu v míře nevelké byl dán.

Lež je sladká jako med a jako strom mámení také sladké ovoce nese. Jsouce milosrdná, bláhovou naději přináší, coby lstivá pak infekci nenávisti šíří.
Pravda je hořká jako pelyněk a trpké ovoce svým hlasatelům plodí. Jako oheň pálí již druhově specifickým prozřením faktu, že nic není věčné, natož život lidský.

Odpůrci relativizace jsou jako malé nedospělé družičky jménem PROTO provázející velké a dospělé jménem PROČ na cestě k POZNÁNÍ DOBRÉHO A ZLÉHO.
Družičky PROTO - jestliže (velice zřídka) rozum poberou - teprve jednou ve velká PROČ dospějí.

Život je změna, každá reálná změna vzniká prací, každá práce si žádá energii, která představuje schopnost tuto práci vykonávat. Bez energií proto není ani změna ani život.
Vesmír je tvořen trojjedinou substancí hmoty - látky, energie a pole. Energie umíme získat pouze z proměn hmoty. Nejde to z politických keců.

Z individuálního ekonomicko sociálního pohledu nedává dítě ve vyspělé resp. bohaté společnosti smysl. V tom je soumrak této společnosti. Soumrak lidstva z této příčiny je však velmi nepravděpodobný, protože většina obyvatel naší planety ani zdaleka nežije ve vyspělých resp. bohatých společnostech.

Muž zpravidla až ve zralém věku dochází k poznání, že žena je v rozporu s obecným míněním od přírody mnohem více cilevědomá - target oriented. Chceme - li studovat motivy a cíle lidského jednání, neměli bychom na to (v dobrém ani ve zlém i podle Briffault's law) zapomínat.

Snažit se dohlédnout vlastníma očima dál v čase a v prostoru než můžeme vidět na malém dvorku našeho dnešního bytí by mělo být morální povinností. Ne vždy to tak vnímáme. Reálný svět není černobílým filmem, který nám výkonné projektory sdělovacích prostředků promítají na širokoúhlé plátno v uzavřeném sále izolovaném od reality života.

I v lidském jednání rozhoduje snaha maximálně vytěžit z příležitosti tlumená (u nepsychopatů) strachem z následků. V krátkém časovém horizontu psychicky zdraví lidé porovnávají náklady a výnosy, z dlouhodobého hlediska příležitosti a rizika. (Costs and benefits x Opportunities and risks)
Takové jednání je typické pro predátory v živé přírodě a v lidských motivacích je potvrzením skutečnosti, že člověk se vyvinul jako vrcholový predátor. Predátory (např. šelmy) lze socializovat výchovou, která se však neděje moralizováním, nýbrž odměnou (výnosy a lepšími příležitostmi v důsledku žádoucího chování) a trestem (náklady a riziky v důsledku nežádoucího chování). Avšak požadované výsledky nejsou vždy zaručené ani trvalé. To platí, bohužel, i pro člověka. Lidé s hlubokým morálním kreditem (lidským svědomím) se jako idealisté a snílci jdoucí mimo hlavní evoluční proud bohužel stávají snadnou kořistí v konkurenčním boji provázeném přetvářkou, lstí a agresí.

Ale jednoho dne každý život skončí a tělesné schránky naše i cizí, k nimž soustřeďujeme tolik celoživotní pozornosti a úsilí, se ukážou být nicotným kouskem vesmírné hmoty, schránkou pro myšlenky a činy, pro to jediné skutečně krásné nebo ošklivé, co po nás může zůstat.

Svoboda není volnost,
která je opakem všemožného otroctví a nevolnictví.
Svoboda je synonymem svévole,
zdroje všeho lidského neštěstí pod hesly liberalismu i konzervatismu,
když se realizuje svobodná individuální vůle právem silnějšího.
Tak, jako když svobodný vlk svobodně zadáví a roztrhá stádo ovcí - za potlesku nebo alespoň souhlasného mručení zelených neoliberálů.
Vrcholem svobody je anarchie a má li být svoboda jen poznanou nutností (nesvobodnou svobodou) a tímto poznáním omezena, potom by nemohla existovat vůbec.
Šťastný a smysluplný život proto není svobodný, je to život podle pravidel lidskosti.

Má li být člověk bytostí humánní, potom podle pravidel lidskosti není až tak mnoho lidí na světě.
Pravidla lidskosti jsou totiž často porušována podporou myšlenek genderové a sociální nerovnosti, podněcováním třídní, nacionální, rasové a náboženské nenávisti i válečných konfliktů.
Není bohužel síly, která by zjevné nositele nelidskosti a původce těchto neštěstí postavila před spravedlivý soud zvláště, když se jejich pomníkům tak mnozí pseudolidé (s na sociálních sítích zřetelně vyhřezlými animálními instinkty) klaní a k jejich sochám pokládají věnce právě tak, jak český národ v nekonečném zástupu i v národních krojích kladl věnce k rakvi svého kata.

Příroda i společnost není milující matka, nýbrž spravedlivá a přísná správkyně života.
Dá nám jen to, co si sami v míře přiměřené vezmeme a ponechá nám jen to, co si sami ubráníme.

K pochopení filozofie přírody si stačí uvědomit, že život je pouze individuální úsilí o udržení a předání dědičné informace a její následná mnohagenerační optimalizace přírodním výběrem pro vhodnou niku (roli) v ekosystému. Děje se tak kompetičně - soutěží či bojem o život.
Přírodní zákony (včetně matematické statistiky) jsou Božími nástroji, které rozhodují o úspěchu genetického úsilí jedince stejně jako o úspěchu při hledání, obsazování a udržování role (niky) druhu v ekosystému.
Stejné principy platí pro úsilí národů a jejich kultur při hledání, obsazování a udržování jejich časoprostorové role v globálním systému lidských kultur. To je, bohužel, zdrojem mnohého individuálního i skupinového neštěstí.
Všechny ideologie (včetně pravicového fašismu podle hesla jeho ideologa G. Gentilea. "vše pro stát, nic mimo stát, nic proti státu" za semknutí všech společenských vrstev, národností a obyvatel se společnou státní příslušností - s posilováním státně národní identity (dnes "paradoxně východní směřování"), i když způsobovaly lidské tragédie od starověku po současnost, byly stavěny v základu na humánních principech sounáležitosti lidí bez ohledu na rasu a národ - i otroci byli, vyjma novodobého rasového amerického otrokářství, otroky bez ohledu na rasu a národnost. Jen ve svých kořenech levicová ideologie nacistická (nacionálně socialistická - zcela odlišná od ideologie fašistické i od rovněž levicové internacionálně socialistické ideologie komunistické, která ve své ryzí podobě naopak potlačuje státní a posléze i národnostní identity (dnes "paradoxně západní směřování")) je stavěna na principu vlčím - na animálním principu genocidy. Podle něho vlci hromadně zabíjí příslušníky jiných smeček i další "příbuzné" - psy, lišky, psíky mývalovité, i když nejsou ani konkurenty. Proto nacistická ideologie (vše pro národ a jeho etnickou a jazykovou územní čistotu) svou bestialitou a oběťmi násobně předčí kteroukoli jinou z ideologií a nesnese s nimi srovnání. Ta činí jen nevzdělaní či pseudovzdělaní ideologičtí zabedněnci a slouhové systému.

Všechny násilné konflikty a války vznikly proto, že někdo něco měl a ten druhý to chtěl. Získával to vždy násilím - zpočátku fyzickým a s rozvojem sociální struktury společnosti i na základě tvorby a manipulací s právními normami (vnitrostátními i mezinárodními). Tato vlastnost (chtít, co má druhý) pro níž se potenciální energie skrývá v závisti, je lidem evolučně daná a jen výchovou otupitelná, zpravidla ale jen dočasně a kdykoli může vyhřeznout přes výchovou vytvořenou dosti slabou slupku, zvláště tehdy, je-li podnícena zvnějšku nebo představou dostatečné vlastní síly k poražení vlastníka odpírajícího vydat, co má v držbě. Ochotu riskovat vlastní agresí ještě zvyšuje davová psychóza - pocit síly který vzniká křikem s křičícími - viz útočný pokřik ve válce stejně jako v násilnostech při fotbalových utkáních. (I zde někdo něco chce - postavení v tabulce, titul apod. a může to získat jen na úkor druhého, který musí být horší, tj. poražený.) Vždyť: "Největší radostí lidu je, může-li společně křičet, a nedbá mnoho o to proč křičí, nýbrž každý se cítí silnějším, křičí-li s ostatními, a má pak i věc, pro kterou křičí, za jedině správnou." (Mika Waltari) 
Pokud se někdo domnívá, že leader společnosti stejně jako vítěz v násilném konfliktu (i ve sportu) s postavením nehromadí také majetek, potom je duchem chudý. Mezi postavením a bohatstvím je téměř vždy přímá úměra. Vždyť i udržování Gándhího v chudobě stálo obrovské peníze. Při konfliktech a zvláště po dosažení vítězství se téměř vždy rabovalo - kradl se majetek hmotný i nehmotný (knihy, umělecké památky, vědci...).

Dělení společenských systémů podle vztahu k tvorbě a přerozdělování HDP:

V tomto systému se pracovat nemusí:

Kapitalismus = každému co jeho jest. Ať se na tvorbě majetku přinášejícího zisk (vlastněných nedotknutelných aktiv) podílel nebo nepodílel, "pracoval nebo nepracoval". Celospolečenské přerozdělování je malé, charakterizuje pravicovou politiku.

V následujících systémech se "pracovat" musí a to tak, že "každý podle svých schopností". Každému se má dostat následně prostředků k životu podle ideového uspořádání společnosti v přímé či nepřímé závislosti nebo i zcela bez závislosti na vykonané práci. 

Socialismus = každému podle společenské hodnoty určené ideologicky (pravý socialismus) nebo podle tržní ceny jeho práce (kapitalistický socialismus pro aktiva nevlastnící osoby)

Ekonomické výsledky (kladné i záporné) se potom mají "celospolečensky přerozdělovat". Míra přerozdělování mezi osobami, skupinami obyvatel, společenskými sektory nebo státy ve federaci či unii (např. v EU je velmi vysoká) je mírou socialismu (i kapitalistického tržního) a levicové politiky. Na typu společenského systému - demokracie (typické rozvojem socialismu kapitalistického tržního korporátně internacionálního s rostoucí a postupně až státem nekontrolovatelnou silou nadnárodních kapitálových struktur - EU) nebo autokracie (většinou totalitní typické rozvojem socialismu kapitalistického tržního státně nacionálního, kde hlavní oblasti a podniky kontroluje majetkově a personálně stát - Čína a k témuž směřující Rusko) přitom tato míra socialismu nezávisí. Akvizicemi probíhající akumulace aktiv - výrobních prostředků i kapitálových zdrojů - v obou systémech - roste nadměrná tržní síla, která ovládnutím trhu jej ničí. Tím je ohrožen hlavní princip tržní konkurence vedoucí ke kapitalistickému růstu výroby i technologickému vývoji a zvyšují se rizika krize v důsledku menší flexibility velkých subjektů.

Přerozdělování probíhá ve velkém rozsahu i v anarchii a v době jejího přechodu k totalitě. Má však asociální až násilný charakter - na hraně nebo i za hranou zákona.

Komunismus = každému podle jeho potřeb.
Život v celospolečenském komunismu by byl nepředstavitelným peklem stálého nedostatku, protože právo na plný osobní rozvoj předpokládá až neomezené prostředky. Z podstaty lidského druhu je něco takového naštěstí neuskutečnitelné. Přesto většina z nás žije v pravém malokomunismu. Jediným způsobem, jak se mu vyhnout, by totiž bylo vyhnout se manželství a plození dětí.

Od reálsocialismu s potlačeným a později jen silně omezeným trhem se společnost přesunula k reálkapitalismu 90.let, kde vládl jenom "divoký" trh. Poté se vrátila - jako v hegelovské vývojové spirále - opět k současnému EU socialismu kapitalistickému tržnímu korporátně internacionálnímu, kde společnost opět ideologicky direktivně a často lidmi s malou technickoekonomickou znalostí z centra řídí svůj růst a vývoj a podle plánu v termínech určených mnoha subjektivními kritérii a lobistickými tlaky rozděluje daňový výběr z již dříve konstituovaného a postupně opět přerozdělováním i akvizicemi omezovaného a deformovaného čistého trhu volné soutěže.
Důvod je ten, že čistý (tzv. bez přívlastků) liberální trh reálkapitalismu nemá příliš humánní tvář, po které většina voličů touží.
Jenže pod tou novou lidskou tváří časem ekonomický růst a vývoj opět ztrácí na dynamice až po hrozbu stagnace a krizí hrozících vznikem anarchií.

Přes veškerou úctu, kterou k autorovi cítím, kategoricky nesouhlasím s výrokem, že nejhlubším a nejpevnějším základem morálky – stejně jako všech náboženství – je vděčnost.
Mnohem důležitější je pokora, s níž přijímáme dary života a konáme, doufaje, že naše dílo v tomto čase a prostoru pomůže žít a prožít život živým bytostem kolem nás lépe, než by tomu bylo bez našeho snažení. S pokorou pak přijmeme úspěch, protože ani hrdost nemá být pyšná, ale i přes neúspěch, protože i takový bývá výsledek, jsme povinni snažit se dál.
Pokora, s níž přijímáme radosti i strasti, se vztahuje především k nám, vděčnost ke druhým. Jaký typ vděčnosti mají cítit potomci Heydricha a Mengeleho, kteří se ke svým dětem chovali láskyplně a jaký typ vděčnosti či nenávisti formoval Hitlera a Stalina s despotickými otci? Vždyť vděční bychom měli být k otcům. Také můžeme cítit vděčnost k těm, kteří nám pomohli, jenže někteří to činili ze zištných důvodů, vděčnost očekávaje.
Vděčni bychom měli být jen k Otci jedinému, za to, že tu vůbec jsme.
V tom jediném, co se víry týká, souhlasím.