Hřejivé střípky z cesty

Je čas vrátit se k hřejivĕ podmanivému nu jazzovému hávu 

proudícím skrz sluchovody do hlubin duše 

ten ubíhající proud obrazů a cestopisných veršů 

které mi přeješ v pocitu doznívající extáze 

V dálce ozvĕny nezrozené nezachycené budoucnosti 

vyhasínající lůna sopky pamĕti 

flanelová košile v olivové barvĕ zahřívá po těle 

a připomíná blížící sílící osamĕní 

To tisíce lidí jichž prázdnotu přehluší dunivé hřmĕní 

na okamžik si rozpomenou že cestují vesmírem 

a v čase do právě rodícího okamžiku 

S nádechem se strach a úzkost rozpustí s nostalgickém chvĕní 

doprovázeném symfonickým smyčcem a flétnou 

kéž by už navždycky 

V tanci si rozpomeneš na meditaci laskavé milující přítomnosti 

rozdíly chmury a trápení zmizí jako magickým mávnutím 

a pod tím vším prozáří tvé oči 

Vlak se zastaví a s ním přichází nevyhnutelná snubná únava 

a pocit že odlehčení od skutečnosti 

je dočasnĕ pomíjivé jako záblesk 

Zavřu oči a cítím jak ke mĕ přicházíš 

vidím zelenoskvoucí lístečky v korunách 

znovu jako poprvé se zamiluji do rodné zemi

chránĕných krajiných oblastí

a touhy po tom objevit 

objevit a najít se

zapomenout 

že vše je tak jak má být 

skutečné a nezrozené 

...