Útěcha nešťastným – Boëthius a jeho Consolatio philosophiae

Boëthius (480 – 524/525), zvaný též poslední Říman a první scholastik, moudrý, vzdělaný a spravedlivý muž, byl nespravedlivě vězněn a následně zavražděn. Ve vězení napsal knihu Consolatio philosophiae, kde zhodnotil své klasické vzdělání, a zároveň se vyrovnává se svým osudem. Způsob, jak to činí, je dle mého stále platný. Kulisy se mění, ale hra je stále stejná.
Kniha je dialogem mezi ním a Paní Filosofií, personifikovanou moudrostí. Nejdřív naříká na to, že jej štěstí zradilo. Nač naříkáš, říká Filosofie? Jen jsi poznal druhou tvář Štěstěny. Přece jsi věděl o její vrtkavosti. A že tě mnozí zradili? Alespoň si poznal své skutečné přátele. Pak si stěžuje na nespravedlnost světa. Proč ti dobří trpí a ti zlí ne? Jak to může Bůh dopustit. Filosofie mu to vysvětluje takto: Bůh je nejvyšší dobro. Všichni touží po dobru, ale mnozí si pletou to, po čem touží, za dobro. Tedy bloudí. Pak dokazuje, jak ti, co bloudí, nakonec též k dobru dojdou. Tak, že se jim skrze jejich činy ukáže, kým jsou, co činí. Někdy to může trvat velmi dlouhou dobu, ale princip je jasný – každý svého štěstí strůjce. A každý má, dokud žije, naději, že prozře. Pak Boëthius naříká, že o vše přišel, o majetek i o rodinu, nemá nic. Ty, že nemáš nic?, diví se Filosofie. Máš přeci svou duši. K čemu je majetek, sláva, ale i lidé kolem, když není sám sebou, když nemá svůj smysl života. Jediné, co vskutku máme, jsme my sami, to, kým jsme – naše duše.