Otázka lidských práv a svobod a princip právního státu

 

Buďme poctiví a nechtějme si namlouvat, že jedinec sám o sobě má nějaká nezadatelná práva ze své lidské podstaty, z pouhého faktu, že vstoupil svým životem do tohoto světa. Mluvit o lidských právech bez toho, abychom stanovili kdo a vůči komu má právo zasahovat do jeho osobní sféry vlivu, znamená, že nevíme, co to právo vlastně je. Právo se vždy odvíjí od poměru sil ve společnosti.

Více moci znamená více práv. Právo je ekvivalent síly, která vložila svoji ruku do oblasti moci někoho druhého. Ať se nám to líbí nebo ne, právo silnějšího je prototypem každého právního vztahu, z něhož vzniká právní systém jako požadavek nastolení řádu v nerovnosti, jako potřeba udržitelné spolupráce všeho, co vytváří společenství jedinců, a přitom dobře ví, že pochází z tohoto, nikoliv onoho, světa.

Právo nemá individuální rozměr, o právu nelze mluvit v trpném rodu. Právem nejsme obdařeni, ať by pocházelo z vyšší vůle nebo z přirozeného nároku. Právo lze činně nabýt z vůle toho, kdo něco dává, kdo cosi významného svěřil ze své moci druhému člověku a požaduje za to odplatu jako protislužbu za svěřené věci. Ten, kdo dává, zároveň pověřuje úkolem, a právem ukládá příjemci povinnost daný úkol splnit. Povinnosti jsou práva druhých na nás. Otázkou naší cti je potom schopnost dostát svého slibu a nabýt tak uznání, že jsme rovni svému věřiteli, že se mu podobáme, a v důsledku takto přijaté povinnosti nemůže utrpět naše důstojnost.

Pravá svoboda člověka je založena v jeho schopnosti existenčně obstát s minimem povinností a s minimem práv druhých vůči němu samotnému, ve schopnosti nezáviset na cizí moci. Pokud jsme přece z nedostatku moci zatíženi povinnostmi vůči druhým, teprve tehdy se stává pro nás právo zákonem. Splnění závazku vposled vyvazuje dlužníka z moci věřitele a navrací mu pocit svobody. Nikdo nemůže ze zákona ukládat lidem povinnosti, pokud jim nemá co dát. Řečeno slovy Gabriela G. Márqueze: Člověk smí na druhého shlížet shora pouze tehdy, když mu pomáhá postavit se na nohy.

Listina základních práv a svobod

Není třeba příliš kritického rozumu k tomu, abychom nahlédli, že nám známý obsah takzvané Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) je bezvýznamný pamflet postrádající právní relevanci. Jediným jeho smyslem je vtisknout do vědomí lidí dojem o jejich právní ochraně v moderní společnosti.

Prakticky žádné právo jedince založené v Listině není právem faktickým, protože z ní nikomu nevzniká právo vůči druhé osobě. Vyplývá z ní pouze požadavek, že nikdo konkrétní nemá právo z žádného důvodu bránit druhým lidem v jejich holé existenci a v základních projevech života.

Modernímu člověku je tak vymezen ten nejmenší díl moci, jaký zle jedinci přiznat, a přisuzuje se mu fundamentální životní prostor k jednání, jaký má i každé divoké zvíře. Omezením práv člověka na tato základní práva a začleněním člověka do takto nicotného právního postavení vyjadřuje právní stát jasnou vůli udržet každého jedince u stejně nicotné moci, jaká náleží zvířeti. A to je celá podstata deklarované rovnoprávnosti.

Článek 1 Listiny nám sděluje: Lidé jsou si rovni ve svých právech. To je totéž, jako kdyby říkal: Všichni jste stejně bezmocní a nikdo nemá vůči druhému žádná práva z titulu své omezené moci.

Naprosto zrůdnou aroganci právního státu potom signalizuje skutečnost, že každé takzvané právo v Listině, které, jak již víme, není právem nýbrž minimálním nárokem každé bytosti k životu, nuže každý takový nárok může být omezen zákonem. Nahlédněme do samotné Listiny:

Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") upraveny pouze zákonem. (Článek 4, odst. 2)

Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem. (Článek 7, odst. 1)

Osobní svoboda je zaručena. Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. (Článek 8, odst. 1 a 2)

A tak dále. V moci zákona a právního státu jsou všechna myslitelná omezení lidské existence. Tento stát zároveň nepřipouští žádnou jinou moc, která by mu mohla konkurovat, cituji:

Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. (Článek 2, odst. 3)

Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. (Článek 4, odst. 1)

Zde nacházíme zcela nepokrytý imperativ, jímž se stát staví do role jediného držitele práv a jediné moci, která může lidem ukládat povinnosti. Stát má absolutní moc nad občanem. Zákon je slovo boží, stát je víc než Bůh, protože může člověka ze zákona podle své vůle i trestat.

Jakýkoliv panovník minulosti, pokud omezil poddaným jejich svobodu, činil tak s průkazem, že poddanému lidu něco dává, co je hodno oplácení, jinak nesl sám důsledky svého despotismu.

Právní stát nic takového prokazovat nemusí, státní a soudní moc jsou ve vztahu k občanovi jako otrokář k otrokovi – může přikazovat, bránit životu a omezovat holou existenci bez sebemenšího ospravedlnění takovýchto aktů násilí a bez jakéhokoliv postihu v případě zničující a tyranské svévole. Uzurpuje si tak absolutní moc nad lidmi bez ohledu na moc občana a jeho možnost svobodného rozhodnutí odmítnout svůj otrocký úděl.

Jediným, kdo se vymyká moci státu, je třída bývalé feudální aristokracie a vyšší buržoazie, která prakticky stojí nad zákonem, jehož právní principy jsou stanoveny v její prospěch a vymahatelnost práva je vůči této třídě v zásadě nulová. Nakonec právě tato třída je ideovým strůjcem právního státu jako nástroje její skryté svévole.

Zlo právního státu

Lid poddaný právnímu státu je nucen podrobit se zákonným povinnostem jako na galejích, přitom vše, co mu stát dává, jsou nuzné sociální jistoty, které si musí předem ze své otrocké práce zaplatit jako odvody na sociální pojištění, a velmi nejistá ochrana před zločinci a cizím násilím. Před vykořisťovatelským násilím bohatých podnikatelů, oligarchů a tržních predátorů nás tento stát nechrání prakticky vůbec. Tyto lidsky nadřazené subjekty mají zcela volné ruce v rámci doktríny volného trhu a nedotknutelnosti soukromého kapitálu.

Běžný občan je v právním státě absolutně bezmocný a státní moc k němu nemá žádný ohled, neuznává jeho nezávislé bytí, nedává mu právo se vymanit ze závazků vůči státu jinak, než za cenu vyobcování. Právní stát nemá žádnou potřebu vážit míru své moci s mocí občanů, nepřipouští žádná přirozená a zákonem nekontrolovaná práva občanů mezi sebou, nemá tudíž ani potřebu respektovat jedince jako lidskou entitu.

Mantra svobody individua má svůj pozitivní dopad pouze u bohatých jedinců, jimž je dovoleno dál nezřízeně bohatnout a parazitovat na svých bližních. Právní stát je ze své podstaty výrazem nelidské moci a v zastoupení práva mafiánskými a zkorumpovanými soudci justičního aparátu představuje místo otevřené bezmeznému teroru uplatňovanému na chudé a bezmocné většině.

Je tomu dost rozumět? Zjistili jsme, že každé právo je přívažkem moci, vztahu silnějšího k slabšímu, možností něco po druhém vyžadovat. Právo není zárukou nedotknutelnosti subjektu, ale jeho expanzivní moci dotýkat se druhých. Právo je spravedlivé, pokud ono požadování má protihodnotu, něco, co oprávněný dává a za co má právo očekávat odplatu či protislužbu.

Každý se ptá: Jakým právem mi přikazuješ? Co jsi pro mě udělal, abych ti byl něčím povinován? Naopak špatně položená otázka zní: Podle jakého práva ti nemohu přikazovat? Bohužel takto nesmyslně a šalebně klade právní otázky rovnoprávná společnost. V ní se pokrytecky říká: Nemáš vůči mně žádná práva, protože jsme si ve svých právech rovni.

Nikdo nemá právo od druhého něco požadovat, nikdo tudíž nemá ani důvod něco druhému dávat. Rovnoprávnost znamená bezpráví. Přesto právní stát je nekonečnou sumou možných i nemožných přikázání a zákazů, v nichž práva jedněch vůči druhým určuje někdo jiný, přitom není vůbec zřejmé, kdo vlastně přikazuje, kdo je ten mocný, který má absolutní práva vůči všem ostatním.

Je to stát o sobě reprezentovaný zákonodárnou mocí. Ten, kdo právo v konkrétním případě uplatňuje, není zákonodárce sám, ale anonymní moc zákona vymáhaná stejně anonymními a za zákonem ukrytými úředníky justiční mafie.

Rovnoprávnost je přelud anonymní moci

Právní stát učinil totalitní moc synonymem anonymní, jinými slovy kolektivní neodpovědnosti parlamentních zákonodárců dosazených do svých postů demokratickou volbou lidu. Tím, že odstranil konkrétní vládce i s jejich osobní odpovědností, dal moc k dispozici komukoliv, každému zlotřilému elementu, který se skryje za soubory zákonů a přelud rovnoprávnosti.

Lobováním a uplácením politiků i soudců je potom uplatněna moc oligarchů, pro něž žádné zákony v důsledku neplatí, a jako výlučným vlastníkům existenčních zdrojů jim vzniká nepsané právo k vykořisťování ostatních lidí prostřednictvím státem organizovaného trhu práce bez morálního vztahu toho, kdo dává a svěřuje, k tomu, kdo se zavazuje povinností. Z člověka se tak stává zbožní disponibilní položka zásoby k náhodnému použití. Pracovní trh pod kapitalistickou mocí korporací a tržních predátorů postupně inklinuje k trhu otrokářskému.

Vládou zákonů v právním státě není zaručena svoboda jednotlivce, protože každé právo ze své podstaty vyjadřuje omezení svobody toho, na koho je z titulu moci uplatňováno právo jako povinnost. Moderní společnost vytrhla individuum z právních vztahů lidí mezi sebou vedených vzájemným uplatňováním moci v nerovnosti a postavila individualizovaného jedince proti celku, tedy státu, který se již k němu nevztahuje přímo, nýbrž staví se do role absolutního arbitra a příkazce.

Stát tak podle skryté vůle buržoazních elit stanoví, jak mají natrvalo vypadat vztahy mezi lidmi. Stát definuje práva i povinnosti všude tam, kde se zjeví či odkryje možnost přirozeného uplatňování autonomní vůle k moci: Ta musí být zrušena a zanesena do zákonné formy nelidského právního řádu.

Deklarativně a univerzálně daná základní lidská práva a svobody, to je minimální existenciální část moci, kterou je nutné jedinci přiznat, aby byl vůbec schopen života. Rovnoprávnost je ujařmení všech občanů do individualistické bezmoci, přisouzení té nejmenší možné moci všem bez rozdílu.

Rovnoprávnost je nejhanebnější přelud moderní doby, jímž se dává neomezená a nekontrolovatelná moc do rukou podsvětí, šedých eminencí, mafiánů, skrytých manipulátorů a pánů loutek, oněch mocných kapitalistů, gangsterů a finančních magnátů, jejichž vláda není vidět a maskuje se hesly liberalismu, demokracie a volného trhu.