Soumrak filosofie a védské prameny moudrosti

Filosofie, láska k moudrosti, znamenala pro helénskou civilizaci racionální hledání principů a kořenů dobra pro život jedince a obce. Již v samotné kolébce filosofie ve starověkém Řecku však polemiky nad tím, co je dobré a spravedlivé pro uspořádání lidského společenství, nebraly konce.

Pokud sledujeme vývoj filosofického myšlení na pozadí historického vývoje celé lidské společnosti, je nutné konstatovat, že filosofické spory o pravý obsah a původ moudrosti, jinými slovy o nahlédnutí objektivně dobrého lidského jednání a politického uspořádání společnosti, nejenže časem neutichaly, ale rozporuplných filosofických směrů a názorů stále přibývalo. Ze současného stavu myšlení západní civilizace je zřejmé, že prožíváme soumrak filosofie, že zkoumání toho, co je moudré a dobré v životě jedince i celku, ztratilo na přitažlivosti. Je nutné si položit otázku: Koho dnes vlastně ještě zajímá filosofie? Pokud vyloučíme osoby, které se zabývají studiem filosofie jako historického fenoménu, musíme konstatovat, že zájem o filosofii je dnes prakticky mizivý.

Má uvedené zjištění nějaký objektivní důvod? Soudím, že ano. Z hlubšího pohledu na předmět vlastního filosofického zkoumání, jímž je bezesporu bytí člověka a způsob, jakým se vztahuje ke společenskému celku, lze směle prohlásit, že racionální filosofie, tak jak ji známe, ztrácí svůj význam a relevanci. Není totiž pomalu už co zkoumat. Onen organický celek ve formě společenství, s nímž se lidský jedinec měří a identifikuje, totiž reálně přestává existovat.

Moudrost lidského jednání lze určit v zásadě podle toho, nakolik toto jednání nemá ve svém účelu pouze sobecký prospěch jedince, ale usiluje jednat nemenší měrou ve prospěch celku. Jak ale můžeme rozeznat smysl člověka pro jednání ve shodě se zájmem celé společnosti tam, kde neexistuje žádná pospolitost, za níž by se mohl směňovat? Týká se to přitom pospolitosti libovolného formátu, od rodiny až po celý národ. Národy jsou pomalu vymazávány multikulturní politikou mísení ras, rodiny rozvráceny individualismem a všemi genderovými či rovnostářskými agendami. Postmoderní civilizace Západu prakticky zrušila vztah jedince k celku jako morální maximu – bytí jedince se tudíž vymyká filosofickému soudu.

Prameny moudrosti

Láska k moudrosti nebo alespoň potřeba moudrého jednání a rozhodování nicméně z lidského života nevymizela. Původ moudrosti se totiž nenachází ve filosofických spekulacích, byť i ty mohou být poučné. Moudrost vyvěrá ze tří pramenů: Z lidské zkušenosti, z tradice a z transcendentálního poznání.

Zkušenost jedince nabytá celoživotní poutí je nutnou podmínkou jeho moudrosti a opírá se o ni požadavek úcty ke starším. V dnešní době je ovšem problematizována zrychlujícími se změnami společenského života na pozadí technologického pokroku. Mládež má pocit, že jejich dědové již nemají k jejich podmínkám života co říci. Nejstarší generace se zase staví odmítavě k progresivním novotám doby a vzniká tak mezigenerační propast. To je ale velké nedorozumění. Technické vymoženosti samy o sobě nemají sílu změnit základní životní hodnoty a řád pospolitosti, pokud ten je dost pevný a zakotvený ve výchově mladé generace. Vpád technologie do souboru nástrojů pro denní použití a prostředků komunikace je však uměle kombinován s vpádem psychologické manipulace s lidským vědomím tak, aby docházelo k nevratným změnám způsobu života, a právě oněch lidských hodnot a zásad, jimiž se utváří organický společenský řád. Teprve kombinace obou faktorů působí rozvrat všech jistot, o něž se opíralo soužití našich předků. Pohled na způsob existence nové generace očima našich dědů je tudíž kritický a odmítavý a na mladou generaci nemůže působit moudře. Tento první pramen moudrosti proto s každou novou generací vysychá.

Úloha tradice v životě lidské pospolitosti přenáší zkušenost mnoha generací předků do přítomného času. Tím ve svém významu dalece předčí zkušenost jednoho lidského života, který sice může absorbovat změny materiálních podmínek a jim se přizpůsobit, leč tradiční řád a systém hodnot předávaný z generace na generaci musí vnímat jako nadčasový a zasahovat do něho jen s největší opatrností. Tradice a z ní vycházející kultura jsou pravou studnicí moudrosti a je na duchovních autoritách společnosti, aby její pramen udržovaly čistý a průzračný. Tento druhý pramen moudrosti je ve skutečnosti již dvě staletí otravován a špiněn ideologiemi liberalismu a společenského pokroku. Na usměrňující síle Tradice se ovšem podepsalo rovněž dva tisíce let všelikerého filozofování, mentálních spekulací a racionální nabubřelosti, ony nesčetné výkony rozumu bez úcty k moudrosti předků a dávným učením, jimž se přestalo rozumět.

S racionální filosofií se problematizoval i třetí zdroj moudrosti, totiž transcendentální pramen vyvěrající z prastarých mýtů, legend a vědění žreců předávaného mezi generacemi v učednické posloupnosti duchovních mistrů a jejich žáků. Nejhlubší pramen moudrosti byl tak odveden do koryta náboženství, z něhož se stala kalná řeka monoteistických věrouk a dogmatických doktrín uzavírající transcendentální poznání do kamenných síní církevních knihoven a tajných řádů. Transcendentální duch moudrosti má totiž kořeny v nadsmyslovém vnímání výjimečných mistrů dávnověku a v podobě védského vědění byl lidstvu předán v pradávných časech samotnými bohy přicházejícími s vyšších planet naší galaxie.

Nikdo by si neměl myslet, že uctívaný panteon pohanských bohů byl od počátku nějakou ustrašenou personifikací přírodních sil lidmi žijícími v jeskyních za doby kamenné. Po celé planetě Zemi existuje nesčetné množství zjevných artefaktů dokazujících, že naši dávní předkové žili společně s mimozemskými bohy – ne-li pod jednou střechou, tedy alespoň v blízkém sousedství. Védská písma navíc naznačují, že lidé jsou jejich přímými potomky a zrozeni z božských matek.

Ať tomu bylo jakkoliv, transcendentální poznání pro nás zůstane vždy zachováno ukryté ve své tajnosnubné čistotě a nic je nemůže zničit. Jde jen o to, zda se mu dokážeme znovu otevřít jako naši pohanští předkové.

Kam se ale při našem zkoumání moudrosti poděl rozum? Filosofie římských stoiků přikládá rozumu svrchovanou a řídící úlohu v osobnosti člověka, má-li žít dobrý život. Jisté je, že bez rozumu není ani moudrosti. Přesto rozum není nejvyšší mohutností, která by nás měla spolehlivě vést životem k dobrému, nebo také ke spravedlivému a ušlechtilému jednání. Oním nejvyšším směrníkem naší duše je Svědomí. Existují ne-lidé s rozvinutými rozumovými schopnostmi, a přitom jednají tak, jako by neměli žádné svědomí.

Svědomí je přítomno v každém z nás, ale každému není cele přístupné, protože sídlí nad duší. Z toho přirozeně vyplývá, že svědomí nepředstavuje uvědomělou kvalitu duše ani rozumu, že ke svědomí se musí naše mysl otevřít – jde totiž o transcendentální součást naší bytosti.

Trojjedinost lidské bytosti

Tvrzení o vyšší úrovni Svědomí potvrzují všechna védská učení. Podle nich sestává každá živá bytost ze tří hierarchicky uspořádaných částí. Na nejnižší úrovni vystupuje fyzické tělo, hrubohmotná podstata naší bytosti zajišťující životní funkce v souladu s hmotnou přírodou. Uprostřed se nachází jemnohmotné tělo, v něm sídlí naše vědomí, mysl a rozum. Obě tyto části jsou pod vlivem hmotných energií vnímatelného světa, které nás matou. V naší mysli tak vzniká falešná představa o smyslu a řádu všech věcí, která se různí podle inteligence a úrovně empirického poznání toho kterého člověka. Naše duše je prostřednictvím fyzických smyslů a rozumovým vyhodnocením smyslových vjemů konfrontována se světem zdání. Staří Řekové, jimž ještě nebyla cizí moudrost předků, toto zdání nazývali „sofisma“, v indických Védách se nazývá „maya“.

Nejvyšší součást lidské bytosti nemá hmotnou podstatu a zastupuje vyšší kosmický princip v každém z nás. Můžeme ji chápat jako imanentní božství. V různých jazycích a kulturách je nazývána rozličnými jmény: Duch, nadduše, vyšší Já, imanentní Bůh v nás, nebo také Svědomí. Veškeré usilování člověka o duchovní cestu a spásu duše vede k pozdvihnutí egoistického a zaslepeného já k onomu vyššímu Já transcendentální nadduše. Já utvořené z těla, duše a čistého rozumu je uvězněno v hmotném světě a pod vlivem vášně, žádostí, emocí a nevědomosti. Ve svém zaslepeném egoismu a domnělém subjektivním názoru nenachází žádoucí obraz dobra. Teprve nastolením vlády Ducha nad mlhavým zdáním duše o tom, co je pro člověka dobré a co nikoliv, se stává člověk moudrým a o jeho životě začíná rozhodovat Svědomí.

Vyšší princip ducha (átman), transcendentální předurčení našeho bytí, učení o nesmrtelné duši a jejích inkarnačních cyklech, to vše vysvětlují Védy jako pradávné a všemu lidstvu zjevené poznání pravdy o podstatě člověka a smyslu jeho existence. Každá lidská bytost je podle tohoto učení předurčena svým životním posláním, které se v sanskrtu nazývá „dharma“. Člověk pod vlivem hmotné energie na toto své poslání často zapomíná. Nicméně jeho život se odvíjí podle toho, nakolik plní své úkoly dané dharmou či nikoliv. Jinými slovy nakolik žije podle čistého Svědomí a nakolik poklesl do temnoty žádosti, vášně a nevědomosti. Podle toho se projevuje jeho „karma“ v podobě životního naplnění, nebo zničujícího dluhu v řetěze příčin a následků.

Pokleslé náboženství

Každá věrouka je spojena s tématem spásy a vykoupení člověka z utrpení pozemského života. Je dobré si uvědomit, že duchovní cesta vykoupení existovala od nepaměti, ačkoli je hlavní motivační součástí věrouky křesťanské. Křesťanství získává věřící v Kristu slibem věčného života v Božím království, aniž by k tomu podávalo srozumitelný výklad. Mluví přitom v podobenstvích o podivném vzkříšení celého člověka svázaného se svým původním tělem, protože původní védské učení o nesmrtelné duši a její inkarnaci muselo být překryto matoucím zrcadlením, aby mohla být rozvrácena tisíciletá stavba védské Tradice a nastolen globální davově elitářský systém. Totéž se stalo s pohanskými svátky, obřady a rituály. Křesťanská moc je překryla vlastními liturgiemi, aby se časem zapomnělo na jejich pravý duchovní obsah.

Naši pradávní předkově věděli, že empirické poznání pozemského života ani vlastní inteligence nám neumožňují proniknout do hlubokého tajemství existence vesmíru. Proto si vážili moudrosti védského vědění předávaného z generace na generaci v učednické posloupnosti zasvěcených příslušníků duchovních kast. Věděli, že jejich učení není z tohoto světa, že představuje odkaz samotných bohů předaných našim praotcům v dobách, kdy s nimi žili v jednom společenství. Věděli také, že nejde o vědění všeobsáhlé ani dokonalé, navíc zatížené chybami a zkomoleninami, jichž s každou novou generací přibývalo. Chápali i fakt, že prostý a nezasvěcený lidský rozum v nich může nalézt rozpory a nesrovnalosti, využít svých logických a přízemních soudů k jejich zpochybnění, a tak zničit i organický společenský řád védské Tradice.

Proto si toto vědění uchovávali v nepsané formě uvnitř esoterických kruhů. Nemohli a ani nesměli připustit veřejnou diskusi o vnitřních zdrojích tisícileté moudrosti. Jejich strážní služba a bdělý dohled nad věčným odkazem předků měly autoritativní ráz podložený vyššími schopnostmi jedinců vyvolených k tak odpovědnému poslání. Lidský rozum a um mohou mnohdy udivovat, jakých výsledků lze jejich pomocí dosáhnout. Mohlo by se zdát, že se člověk může ujmout nezávislé vlády nad vlastním životem, nad celými lidskými rody i nad samotnou přírodou, že není pouhým nedokonalým dědicem božské podstaty, ale že on sám je bůh. Tomu bylo nutné zabránit.

Vnitřní esoterické kruhy žreců dobře věděly, že nic v hmotném světě není dokonalé. Vše podléhá změně a tvoření. Není nic, co by následujícím stavem nemohlo být překonáno a co nebude v konečné instanci zcela zničeno. Naše sluneční soustava společně se Zemí bude jednou zničena, to dnes vědí i naši uznávaní vědci. Každý jeden vesmír bude zničen také. Budou však vznikat vesmíry nové a s nimi i slunce, planety a živé bytosti na nich. Védská písma popisují vesmírné cykly stvoření a zániku s velkou přesností a s časovými údaji v miliardách pozemských let, nad nimiž současná věda zůstává v rozpacích a němá.

Podobně je tomu s každou striktně racionální filosofií či ideologií, která by chtěla překonat svět původní organické Tradice empirickým poznáním a racionálním kalkulem. Z védského učení pochází řád tří organických společenských stavů a jako takový má transcendentální platnost. Jde o členění známé z indických Véd rozlišující tři společenské kasty bráhmanů, kšatrijů a vaišyů, převedeno do českého jazyka: žreců, strážců a hospodářů.

Ukažme si nyní, jaké životní poslání (dharmu) mají v zásadě tyto tři kasty plnit.

Úloha společenských stavů

Poslání žreců je život v odříkání naplněný duchovním poznáním opírajícím se o autoritu duchovních mistrů, védská písma a umění kontemplace. Úkolem žreců je osvěta a duchovní opora všech ostatních společenských tříd a zakotvení všech nových fenoménů a poznatků empirické vědy do organického celku Tradice.

Strážci a vládci mají ve svém popisu práce starat se o blaho a bezpečí všech lidí ve společnosti, zejména pak o vytvoření a ochranu přirozených podmínek pro naplnění správné životní cesty všech živých tvorů. Všechny živé bytosti mají totiž duši, nejen člověk. Mezi hlavní úkoly strážců patří ochrana dětí, žen a starých lidí. Při své činnosti se řídí pokyny žreců.

Hospodáři svojí plodonosnou činností vytvářejí dostatek zdrojů pro hmotné a materiální zabezpečení všech společenských vrstev. Rozumí se tak samo sebou, že podnikatelé a obchodníci nemohou vyvíjet úsilí o co největší zisk jen pro sebe, a tak egoisticky rozmnožovat své soukromé vlastnictví. Jejich úkolem je zajistit důstojný život a uspokojení životních potřeb i ostatních členů společnosti v takové míře, aby všichni mohli plně dostát svému poslání a duchovní cestě vrcholící v hmotně zajištěném stáří.

Teprve naplněním životního poslání příslušníků všech společenských stavů získává celá společnost kvalitu dobra. Z takového stavu ji může odloudit pouze převaha vášně a nevědomosti nad svědomím a moudrostí. Je třeba ještě doplnit, že systém védských varen zahrnoval také čtvrtou kastu – šúdrů. Tito lidé byli cele v područí máyi a neschopní osvícení („dvojzrození“). Jejich povinností bylo sloužit ostatním kastám jako dělníci.

Jak vypadá dnešní společnost? Z mnoha jejích znaků vyplývá, že je prakticky opakem organického společenství starověké Tradice. Ve vůdčích rolích figurují postavy většinou zcela nekompetentní pro takovou službu. Do svých funkcí jsou potvrzovány hlasováním lidu, jehož znalosti potřebné k takovému výběru jsou mizivé. Nejde přitom ani o hlas většiny, protože mandát politiků k jejich zastoupení ve vládě většinou odpovídá malému procentu všech oprávněných voličů. I kdyby však šlo o většinovou vůli, lze jen těžko přistoupit na tvrzení obhájců parlamentní demokracie, že ve většinovém hlase voličů je ukryt dostatek moudrosti. Pokud se tím rozumí lidová moudrost, která byla vázána právě a výlučně na existenciální podmínky tradičního života pohanů, není v dnešní době o čem hovořit. Současná společnost překonala „kastovní hierarchii“ tím, že ze všech jejích členů se stali šúdrové.

Historické potvrzení Tradice

Tento smutný obraz moderní společnosti má však poměrně krátkou historii, kratší než 200 let. Stovky a tisíce let známé historie předcházející moderní době promlouvají o společenském řádu, který vždy více či méně napodoboval organickou Tradici starověku. Křesťanská Evropa procházela svoji historickou pouť převážně pod symboly dvou pilířů moci: oltáře a trůnu. Panovníci v Evropě obsazovali knížecí nebo královské stolce na základě aristokratického výběru z nejušlechtilejších rodů dané země. Vždy k tomu však potřebovali posvěcení katolickou církví. Tak byly ustanoveny vrchnostenské stavy z Boží vůle. Vedle kněžských stavů duchovních byly obdařeny mocí stavy hraběcí a vévodské, jež zajišťovaly role zemských vládců a strážců.

K plodonosné činnosti byly odkázány všechny nižší stavy rolnické, řemeslné a kupecké. Rozdíl proti tradičnímu stavovskému řádu byl pouze v tom, že vyšší stavy kněžské, a především šlechtické se přeměnily na kastu vyvolených, která se ostře a neprostupně oddělila od nižších pracujících kast, a tak bez toho, aby musela prokazovat své oprávnění k vládnoucí službě, využívala své moci pro upevnění své nadřazenosti a k hromadění bohatství na úkor ostatního lidu.

Nyní žijeme v době, kdy tradiční společenský řád byl zcela zničen. Kam se vytratila veškerá moudrost organické Tradice? Ve sféře veřejného života není nikde patrná. Celý vládní, ideologický a společenský systém současného státu má ryze technokratickou podobu. Jde o pouhou organizaci a regulaci jednání lidí podle předem daných a empiricky vykonstruovaných zákonů bez špetky smyslu pro organický řád, pro spravedlivé zakotvení jedince v něm a pro duchovní potřeby člověka. V jakém zájmu, nebo v čím zájmu je celý tento soubor pravidel, nařízení a zákazů nastolen?

Skryté síly západní civilizace

Tradiční pojetí funkce společenských stavů ze světa nezmizelo. Pravé vědění o jeho smyslu, o vyšších silách a zákonech, které ho určují, toto prastaré védské vědění se ukrylo v tajných zednářských lóžích a řádech, o jejichž konceptuálním působení a vlivu nemá většina lidí ani ponětí. Co znamenala odluka církve od státu? Nejvyšší duchovní společenská kasta kněží se tak odebrala do stínu, do ilegality, v níž přestává vykonávat zjevný dohled nad správou věcí veřejných a společně s mocnými finančními a buržoazními elitami z tohoto stínu, z této temnoty zla skrytě vládne světu jen ve vlastní parazitický prospěch. Dnes již evidentní snahou temných plutokratických vládců je zničit vše přirozené a organické v životě společnosti, aby v ní nemohl vzklíčit ani náznak nezávislé autority, s níž by se mohli lidé vymanit ze zotročující, duchovně a lidsky ponižující moci temných mocenských elit – globálních parazitů.

Z nejnižších žádostí hmotné existence lidí se stalo náboženství peněz, konzumu, mamonu, komerčního úspěchu, tupého sportu a pokleslého umění. Náš vzdělávací systém se přeměnil v bezduchý výcvik mládeže pro službu bohaté buržoazii v otrockém pracovním procesu. Tak ubohý je stav, v němž se všichni nacházíme, aniž by si to většina z nás byla ochotná připustit. Je z toho vůbec ještě nějaká cesta ven? Nebo nám už nezbývá nic jiného, než čekat na zásah vyšších sil v podobě Avatárů – pravých to vyslanců slovanských bohů a praotců?

Bohužel, bez naší snahy a účasti na nápravě věcí lidských žádný Avatár za nás ruku do ohně nevloží.