Princip právního státu

Zákon: Slovo nejvyššího významu přímo stvořené k tomu, aby bylo vytesáno do kamene. Hle, zde na této kamenné desce je vepsán nesmazatelný výraz pravdy o tom, co je dobré a spravedlivé. Není druhého místa pro text, v němž slova zasluhují vážit s vyšší distancí a nadhledem, než desky nesoucí sílu zákona daného kosmickým řádem a boží prozřetelností. Není váženější bytosti nad zákonodárce, a pokud jím byl v minulosti člověk, byly mu přisuzovány božské schopnosti nahlédnutí nejvyššího principu a ctnosti vstřebané z esence samotné boží podstaty. Jediný přirozený Zákon pro lidi je sumou živoucí tradice a zkušenosti předků, kteří přivedli svůj lid k vážnosti a blaženosti.

Nyní považme, z jakých zdrojů vyrůstají zákony současné doby, s jakými zákonodárci a podle jakých předloh „tepají“ své sbírky zákonů současné státy: Orgán zákonodárné síly tvoří sbor zkorumpovaných, chamtivých a řevnivostí opařených politiků, návrhy zákonů předkládají horlivé hlavy patolízalů moci a bezduchých křiklounů z lidu. Není žádným tajemstvím, že hlavní zákonné předlohy vznikají v mozkových trustech řízených finanční oligarchií a poslanci je schvalují, aniž by chápali jejich smysl nebo je vůbec četli. Na druhé straně jsou původci zákonných iniciativ prostoduché aktivistky a pragmatici usilující o rovnoprávnost mezi lidmi a komunální pořádek za každou cenu. Zákon je ztělesněním vyššího principu a nesluší se do něho zasahovat lidem nízkým. Alespoň tak chápali zákon generace našich dávných předků. Tito naši otcové rovněž věděli, že pravda a spravedlnost vždy utrpí přemírou slov, jimiž je předkládána a velebena.

Spravedlnost mimo zákon

Tak se v éře vlády rozumu a filosofické „vědy“ zjevil zákon jako nezdolatelná hora pravidel, v římském právu dokonce veršovaných, ze kterých se postupně vytratil smysl toho, co je vlastní spravedlivému nazírání světa a obvykle se označuje právem přirozeným. Odklon od úcty k zákonu jako k vyšší instanci spravedlivého soudu a kosmologické jednoty, nahlížené více intuicí proroka než rozumem vědce, vedl vývoj práva k nastolení ústavního pořádku podle představ blouznivců o funkcionálním člověku, jenž se stal předmětem zkoumání, žel jen z omezeného a konceptuálního pohledu jeho společenského začlenění a účelového zaměření. Příkladem k tomu jsou všechny behaviorální naučné disciplíny. V řeckém pojmosloví se takový řád nazývá „taxis“ a v dějinách lidského pokroku se stále více vzdaluje řádu universálnímu, neměnnému a nadčasovému, který trvá a skládá podstatu všeho, co se nazývá „kosmos“.

Kdyby Platón věděl, jaký účinek na budoucí generace budou mít ideje jeho učitele, onoho lstivého a neporazitelného ironika Sokrata, patrně by nikdy nenapsal svoje díla „Ústava“ a „Zákony“. Nová éra vlády lidských zákonů nad vlastním osudem zrodila současného člověka v holé nedotčenosti vším, co určuje jeho identitu i smysl života a co z něho dělá vyspělou osobnost. Namísto dualismu boží a světské podstaty, jin a jang, principů světla a temnoty nastolila dualismus subjektu a objektu, jednorozměrné vnímání individuálního já proti zbytku světa: ego a ti ostatní s jejich neutuchajícími protivy a překážkami vyvolávajícími úzkost a strach na cestě jedince za osobním prospěchem. Konečný výraz tomuto dualismu vtiskla moderní doba svojí subjektivistickou filosofií individualismu a deklarací lidských práv v kontextu morálně vyprázdněného celku. Výsledkem je boj každého s každým a život na úkor celku. Současné lidské individuum je postava čistě komická a z původního dionýsovského dramatu obsazeného tragickými hrdiny bojujícími za ušlechtilost a vyšší smysl existence člověka i celého lidského pokolení se stala komedie del l’arte.

Fikce právního státu

Nejtrapnějším omylem moderny je idea právního státu. Jakže, šroubované verbální konstrukce pravidel soužití a předpisů pro lidské jednání mají sami o sobě zajistit dobrou víru lidí v jejich budoucí očekávání? V čem tkví slušná míra lidského usilování o šťastný život a harmonii lidské pospolitosti? V občanské poslušnosti a v jednání podle litery zákona? S dohledem policie a soudců nad jeho dodržováním? Je snad právo moderního státu universálním učením o tom, co je dobré pro lidský život a jaký úděl člověka je ten spravedlivý? A kdo je dárcem takového učení nejvyšší váhy a pravdy? Snad ne ti naši vládní politici a jejich nohsledi z řad stranických garnitur?

Kdyby právní řád moderního státu byl učením, nemohl by nikdy být prosazován násilím represivních orgánů. Násilím nikoho o ničem nepřesvědčíš. Pokud tedy zákon není sám naukou, podle jakého učení postupují sami zákonodárci, když nám diktují způsob chování a předepsanými pravidly zasahují do všech sfér našeho života? Výrazem jaké absolutní ideje dobra pro všechny je kodex právního státu, v němž právo z vůle zákonodárců je nadřazeno všem živým tvorům na zemi?

Nejrozporněji vyvstává idea právního státu s rovným pojetím práva a spravedlnosti pro všechny v podmínkách nových multikulturních států. Vědomí spravedlnosti je dáno kulturou daného společenství a jeho hierarchií hodnot. Každá kultura má své představy o tom, jaký řád ve společnosti je pro ni dobrý a vede k posílení jejích vitálních zdrojů. Tak se dnes v moderních státech mísí například právní vědomí muslimských etnik s tradičním právem církevním proti konstruktivistickému právu moderní společnosti. Postup od národních států k vyšším státním celkům navíc klade otázku decentralizace moci na regionální či komunální úroveň a principu subsidiarity. Je zcela legitimní uvažovat o tom, nakolik má být jednotné kontinentální právo platné na všech úrovních života.

Kde je psáno, že nově vznikající lokální společenství, komunity, obce či rodové klany nemají právo na vlastní pojetí spravedlnosti a vnitřního řádu? Lze bez předsudků dokonce tvrdit, že možnost vlastního konstituování pravidel soužití je přímo podmínkou svobodného vzniku takových nezávislých uskupení, v nichž například pojetí rodiny, práv k dětem a ke společnému majetku mohou být značně odlišné od současné představy o právech a povinnostech rodičů a právech jedince k individuálnímu vlastnictví. Návrat od individualismu ke kolektivnímu chápání lidské existence může být v budoucnosti klíčovým momentem přeměny západní společnosti. Nakonec již dnes jsme svědky toho, jak absurdní dopady má legislativní smršť Evropské unie v kulturně a geopoliticky odlišných zemích Evropy. Dovolím si tvrdit, že přehodnocení funkce právního státu bude mít zásadní význam při budoucím konstituování společné Evropy.

Právní řád bez řádu

Žádný funkční řád nelze lidem vnutit zákony. Společnost je podrobena řádu, pokud většina lidí ctí jeho smysl a dobro, které z něho pochází. Právní řád má být pouhým odrazem tradičního pořádku ukotveného ve vědomí lidí a podloženého morálními zásadami, jimiž se řídí jejich jednání. Zákony představují soubor přijatých společenských konvencí, zvyků a zásad mezilidského styku, které nabyly platnosti ze samotné praxe prověřené časem, zkušeností a tradicí. Žádný zákonný pořádek nemůže mít pozitivní účinek, pokud k němu lidé nedospěli vlastním poznáním o tom, co přivedlo jejich společenství k úspěchu a životní prosperitě. Zákony nemohou být výsledkem spekulativní činnosti lidského rozumu, nýbrž je nutné je vyčíst z obecného mínění lidí a způsobu, jakým jsou uskutečňována vzájemná očekávání mezi lidmi při jejich potřebě vzájemnosti a spolupráce. Právní kodex, pokud je vůbec zapsán, musí zachycovat tato očekávání v co možno nejabstraktnější podobě, aby našel platnost ve většině rozličných případů, které se od sebe nutně liší ve svém konkrétním a věcném obsahu. Institut spravedlivého soudu v konkrétních případech je věcí soudce a jeho schopnosti nalézt odpovídající morální a duchovní soulad s pojetím spravedlnosti tak, jak je obsažen ve společenském vědomí. Cokoliv jiného je diktát totalitní moci zbavující lidi vlastní vůle a svobody.

Současný právní stát proto není nic jiného než pustá tyranida moci nad otrockým stádem občanů, jimž bylo odejmuto právo na duchovní sebeurčení, morální jednotu a svobodnou existenci. Právní stát je diktatura zvůle mocné buržoazie bez odpovědných soudců a jejich spravedlivého soudu. Co se dnes nazývá justicí, je houf drábů, výběrčích daní a soubor donucovacích prostředků směřujících k poslušnosti moderních nevolníků tržně liberálního kombajnu kosícího lidské hlavy podle představ plutokracie, jak má vypadat pořádek na vsi.

Břišní slabost zákonodárců

Realita v zákonodárství nynějšího státu je však ještě mnohem horší, než by se podle výše uvedeného mohlo zdát. Pokud by parlamentní sbory konaly přesně podle zájmu oligarchů, jednalo by se o diktaturu se zjevným nepřítelem i okruhem jím prosazovaných zájmů. Bohužel zákonodárné sbory často vymýšlejí nové a nové zákony jen proto, aby naplnily formální obsah svého poslání a důvod k obsazení parlamentních křesel se všemi výhodami, které to přináší. Tak nebývalá kreativita hlupáků a právních vandalů se podepisuje na již tak neproniknutelném kruhu falše a justičního teroru, jakému jsme v běžném životě vystaveni. Vyžeňme poslance z teplých síní parlamentu na ulici, do terénu, jen ať nemají prostor ani čas z nudy vymýšlet další zákony. O to volněji a bezpečněji se nám bude zítra dýchat. Skutečný a dobrý vládce nepotřebuje nutně ke své činnosti zákony, leda jako formální potvrzení svého majestátu při vedení státní správy.

Smysl právního dualismu

Ke zpochybnění právních řádů demokratických států Evropy si stačí uvědomit pravý význam teze o právním dualismu, na kterém jsou tyto řády postaveny. Dualistické pojetí práva soukromého a veřejného říká, že soukromé právo slouží zájmům individua, kdežto veřejné právo slouží zájmům celku. Jsme tedy u jádra individualistického rozpolcení člověka moderní doby v dualismu subjektu a objektu, u zvráceného zcizení individua coby pochybného „já o sobě“ ze světa všech ostatních – onoho světa nahlíženého z pozice uměle vytvořeného „alter ego“.

Co znamená ono jáství bez celku, co znamená celek bez jednotlivců spojených vzájemností ve sledování společné cesty? Jak je možné nahlížet tyto kategorie odděleně? Odpověď je prostá: Dualismus individua a celku má smysl pouze tehdy, pokud oním celkem je totalitní moc vládnoucí stádu atomizovaných jedinců, jejichž svobody i práva jsou touto mocí zásadně omezeny ve prospěch nadřazených elit. Toť obraz liberálně demokratického státu, toť ono falešné náboženství postavené na dogmatu svobody jedince bez jeho bytostného zakotvení v celku, jenž se mu nutně jeví cizí a vzdálený. Pro skutečně svobodnou a zdravou obec platí, že přirozenost jedince a přirozenost celku tvoří nedělitelnou jednotu – co je dobré pro jedince, je dobré i pro celek. Přirozené ustrojení lidské bytosti v organické hierarchii směřující od hlavy k patě se nutně přenáší na stejné hierarchické ustrojení obce a blízké společnosti. To, co platí nahoře, platí ve stejné míře i dole a naopak. Svobodná společnost pro své řízení nepotřebuje ani tak zákony, jako spravedlivé muže-soudce s citem pro místní zvyklosti a potřeby.

Povaha právního státu

Ideologové a konstruktéři moderního státu patrně sledovali dobře míněný záměr, když navrhli, aby vládu v novém státě nemohli ztělesňovat samozvaní vládci, nýbrž aby veškerá moc i spravedlnost přešla pod vládu práva a zákonů platných pro všechny lidi bez rozdílu. Tuto svoji vizi nazvali právním státem. Bohužel, tito zvěstovatelé rovnoprávnosti zapomněli na dvě důležité věci:

Za prvé, zjevně nevzali v úvahu fakt, že výkon každého práva musí být v rukou lidí, tudíž nejde o přímou vládu práva jako takového, ale o jeho zprostředkovaný dopad na hlavy občanů prostřednictvím interpretace soudců, z nichž se stává nová totalitní moc ve státě, jejíž svévole a riziko ohrožení svobody občanů je o to větší, že jde o mocenskou strukturu, v níž neexistuje politická ani trestní odpovědnost. Nezávislá a nikým neomezená justiční moc, která může beztrestně a bez účinné kontroly shora vytvářet mafiánské konspirace a provozovat korupční rozhodování, nemá patrně žádnou obdobu v celých dějinách tyranských a diktátorských režimů.

Druhým opomenutím těchto osvícenských dárců nové spravedlivé společnosti je skutečnost, že právo a zákony samy o sobě nemohou nastolit morální stav ve společnosti. Naopak, jakékoliv právo vždy bylo odrazem převažujícího morálního vědomí ve společnosti a bez něho by ztratilo veškerý smysl, protože bez společenského řádu postaveného na vžitých morálních zásadách dobra a zla, na vlastním pojetí oprávněnosti toho či onoho požadavku na jednání lidí, nezle vůbec nějakou spravedlnost ani myslet, natož pak ji prosazovat zákony.

Uvážíme-li uvedené skutečnosti, dospíváme k závěru, že právní stát ve věcech pořádku a kontroly nad jednáním občanů, ale i jiných právních subjektů ve státě, je odevzdán na milost a nemilost justice a je tudíž závislý na zcela účelovém a subjektivním rozhodování soudců, kterým je cizí vlastní morálka a odpovědnost za důsledky svých rozhodnutí.

Princip právního státu údajně spočívá v tom, že je lidem dovoleno činit vše, co není zákonem výslovně zakázáno. Proto se v moderní demokratické společnosti množí zákony jako houby po dešti, aby byl nastolen pořádek a zamezilo se svévolnému jednání. Soudní kniha zákazů bobtná do nesnesitelné tíže a lidé ztrácejí přehled o tom, co vlastně se ještě smí a za jaké jednání nebudou postihováni. Bojíme se už málem vyjít i na ulici, aby nás někdo nepřistihl při protiprávním jednání. Neznalost zákona se neomlouvá. Je tím však naše nesnáz vyčerpána?

Ó nikoliv, kéž by tomu tak bylo! Jsme na tom hůř než trestanci ve vězeňské kopce. Ti mají svá omezení dána viditelnými okovy: stačí najít způsob, jak je překonat, a svobodu zří na dohled. Nám právní stát vedle zákazů i nařizuje a trestá za neplnění stejně bobtnající sumy uložených povinností. Dnes nestačí vyvarovat se zakázanému jednání, a to i v případě, že bychom měli všechny zákoníky v malíčku. V současném státě se totiž člověk nevyhnutelně stává zločincem, i když nedělá nic.