Neřešitelná „ženská otázka“

Je politováníhodné, když do veřejného života vstupují ženy se svojí nevyřešenou a neřešitelnou ženskou otázkou. Jejich boj za „práva žen“ je jako boj s větrnými mlýny.

Starověká duchovní tradice, včetně té slovanské, ženskou otázku neznala. Zcela přirozeně totiž uznávala, že mezi pohlavími je nepřekročitelný rozdíl v založení a schopnostech. Teprve feminismus posledních dvou století nastolil otázku ženské emancipace jako nástroj rozvratu organické tradice. Důsledkem je úpadek morálky, duchovnosti jako takové a všech organických forem uspořádání lidské společnosti. (Ne nadarmo se tomuto uspořádání říká „organizace“, což původně znamená „přivedení do organického stavu“.)

Mocným filosofickým podkladem pro feminismus se staly doktríny subjektivismu. Oproti smyslu poznání v jeho vyšší (objektivní) podstatě, se zde náhle staví subjekt coby místo, kde dochází k lidskému poznání, které je platné pouze do té míry, nakolik je subjekt schopen nahlédnout skrytou podstatu věcí. Namísto objektivní pravdy tu máme nespočetné množství pravd subjektivních, přičemž toto „nahlédnutí“ se liší podle vnitřního „naladění“ subjektu a jeho způsobu vnímání, nikoliv podle schopnosti abstrakce od vlastní subjektivní pozice.

Příznačné je, že nejstarší a duchovně založený indoevropský jazyk „sanskrt“ má pro uvedené „naladění“ slovo „rasa“ (v něm rasa = nálada, rozpoložení). Rasa v sanskrtu určuje vnitřní schopnost či dispozici vnímat a chápat svět určitým způsobem, přičemž jednotlivé společenské vrstvy a stavy se liší mezi sebou právě touto „rasou“. Nejvyšší vrstva duchovenstva (bráhmani) má schopnost od této rasy „abstrahovat“, čili odpoutat se od světského zdání (sanskrt: máya) a začít poznávat vesmír v jeho pravé podstatě. Jde o známou duchovní cestu „dvojzrozených“ („podruhé zrozených“ duchovním prozřením). Rozdělení společnosti do čtyř základních tříd (kast) vychází z toho, že příslušníci vyšších kast jsou nositeli duchovního poznání, jaké nižším kastám nutně uniká, aniž si to jsou schopné uvědomit, proto existovala hierarchie nadřazenosti mezi kastami, v sanskrtu se nazývají „varny“.

Organická tradice vždy podřizovala roli ženy pod roli muže, protože „rasa“ ženy je natolik mocná, že nedovoluje stejnou míru odpoutanosti jako „rasa“ muže. Z téhož důvodu v indických Védách uváděné vývojové etapy života jedince známé jako „ášramy“, byly vyžadovány pouze od mužů a od vyšších kast schopných „dvojzrození“. Bylo by totiž obecně marné totéž očekávat od žen (i když ve védských púránách, neboli životech světců, je zmiňována hojnost příkladů žen uchylujících se do pousteven, nutno ovšem poznamenat, že šlo výlučně o árijské ženy doprovázející své muže).

Ženy ve své nepřekročitelné „rasové“ predispozici přirozeně neměly přístup k vládním postům. Panovalo přesvědčení, že „žena nemá rovnocenné postavení z hlediska spravedlivého uchopení světské moci“ a nemá tudíž ve „vládě“ co pohledávat. V době současných moderních států, které vznikly především na bázi sekularizace křesťanských principů, se „rasa“ ženy poněkud stírá ideálem občanské rovnoprávnosti (původně rovnosti všech před Bohem). Nicméně v politice stejně jako dříve platí zásada, že podmínkou spravedlivé vlády je svrchovaný vládce neboli suverénní politik, který se tvrdě zasazuje za zájmy těch společenských vrstev, které zastupuje, ale především dokáže jednoznačně identifikovat nepřítele, který splnění těchto zájmů brání, a proti němu se vymezit – nekompromisně, nemilosrdně a bez empatie.  

V rodině byla žena v rámci organické pospolitosti vždy jednoznačně podřízena muži jako otci a duchovnímu vůdci rodiny. Toto podřízené postavení (nikoli ovšem podřadné, což je velký rozdíl) nemůže být z pozice ženy nikterak zpochybňováno ani hodnoceno, protože subjektivní „rasa“ nedovoluje ženě nahlédnout objektivně nutnou a žádoucí podstatu organické společenské hierarchie.

Zbývá dodat, že tatáž védská tradice určovala podobný vztah mezi rolemi obou pohlaví také Slovanům, byť žena zde měla vyváženější postavení než v indické tradici. (Pro arabské a černošské národy je rovnoprávnost muže a ženy nepředstavitelná dodnes.) Tak vůdcem a správcem rodové državy byl kníže, kterého na 7 let volili vážení muži rodu, nikdy ne ženy. Příslušnost k duchovní kastě žreců (volchvů, podobně jako druidů) náležela výlučně mužům. Ženy měly pouze zvláštní uznání coby „vědmy“, protože jejich „rasová iniciace“ ve výjimečných případech nabývala magických rovin vnímání, které mužům unikaly.

Vše se mění teprve s christianizací Slovanů (křesťanství ve své preferenci individuálního vnímání Boha vlastně podmínilo subjektivistické filosofické myšlení) a s nástupem Přemyslovců k moci, včetně církevního posvěcení jejich následnických práv z hlediska trůnu. Teprve nyní může vstoupit do slovanských legend žena vládkyně coby kněžna Libuše, která si sama volí Přemysla oráče jako svého spoluvládce. To se ale už nacházíme v uměle vytvořeném mýtu, jehož účel je zřejmý a promítá se až do duchovního úpadku dnešních dnů. Přesto v původních prastarých slovanských legendách, jejichž současným dědictvím jsou „pohádky“, vždy žena vládkyně vystupuje jako „zlá kněžna“, což s sebou nese odstrašující příklad situace, kdy se žena dostává k moci.

Pokud se tedy ve smyslu védského poznání vážně zamyslíme nad tím, proč dosud „otázka žen“ nebyla vyřešena a proč je v podstatě neřešitelná, vyplývá nám jako důvod samotný fakt, že totiž vůbec byla tato otázka v moderním smyslu nastolena. Stejně nepodložený je i „dojem“ mnohých zastánců nové spirituality o tom, že pokud by byly ženy v plné míře připuštěny k moci, udělají ze světa lepší místo pro život než paternalističtí muži. A to je vskutku fatální omyl. Současné nastupující „století žen“ plné morálního úpadku, lidské degradace a rozkladu rodiny o tom vypovídá dostatečně přesvědčivě.