Hlas na jevišti

Víš, já byl vždy… stejný. Ne stejný tak, jak si možná představuješ. Ani průměrný, ani bezvýznamný; ale člověk, který cítí svět zevnitř, ne z výšky. V chaosu i tichu, ve slovech i mlčení – tam, kde není třeba dívat se dolů, protože všichni stojíme nohama pevně v ledu.

Lidé nehledají pravdu ve stínech, vždy ji hledají v sobě. Možná ji nenajdou nikdy úplně, ale přesto jdou dál. Ne proto, že by byli ovládáni, ale…

protože touha poznat je silnější než strach z nejistoty.

Říkáš, že realita se dá ohnou, asi?
Co když pravda není ve zvrácení perspektivy, ale v jejím přijetí?
Co když síla nespočívá ve schopnosti ovládat, ale v odvaze být autentický?
Co když žít svobodně je důležitější než hra masek?

A moc? Moc není v těch, kdo tahají za nitky. Moc je u těch, kteří se rozhodnou žít v autenticitě, i když to znamená bolest a zklamání. To je skutečný řád, skutečná harmonie – ne ta, která se vnutila druhým, ale ta, která vznikla ze svobodné vůle.

Bolest? Ach, ano. V bolesti nerosteme proto, že bychom museli, ale protože jsme dost silní na to, projít jí bez toho, aniž abychom v ní uvízli. Životní zkouška toho, jestli jsme hodni žít.

Že hra perspektiv je jedinou pravdou. Možná je svět opravdu jen iluzí, ale pokud ano, není největší silou schopnost ovládat ji… ale přijmout ji.

A já se tě nebojím…
Protože co jiného, než skutečné bytí je tou největší hrou, kterou stojí za to hrát?