Činohra bytí

Svět je jako představení, kde šepoty skryté za oponou napovídají,
zatímco hlas na jevišti hledá pravdu ve světle dějí.
Jeden věří v manipulaci, druhý v přijetí.... 
a přece oba existují… v jednom prostoru, v jednom složení.

Kdo má pravdu? Možná nikdo. Možná oba. Možná pravda není v tom, kdo tahá za nitky, ale v tom, kdo si uvědomí, že žádné nitky nejsou. Nakonec nezáleží na tom, zda se realita dá ohnout nebo přijmout – podstatné je jediné: jak se rozhodneme žít.

 

Hlasité šepoty:
„Ty jsi tak naivní. Myslíš, že když zavřeš oči před pravdou, přestaneš existovat!?“

 

Tiché hlasy:
„Pravda není tvůj pokroucený odraz v zrcadle! Ne všechno je hra, ne všechno je tah figurkou na šachovnici!“

 

potichu:
„A to kdo určuje!.. Ty?! S tvými sladkými řečmi o autenticitě? Lidé chtějí být klamáni, potřebují, aby je někdo navedl na cestu!“

 

nahlas:
„Lidé nejsou loutky! Mají vlastní vůli, a i když bloudí, je to jejich proudění!“

 

potichu:
„JÁ jim jen dám směr. Ulehčím tíhu rozhodnutí. No, kdo by to nechtěl! Opravdu myslíš, že svět by byl lepší, kdyby si každý dělal, co chce? Blbost!“

 

nahlas:
„A co když v chaosu je pravá harmonie? Možná se mýlíš TY. Možná rovnováha není ve vedení, ale ve svobodě volby?“

 

potichu:
„Volba?! Jak poetické… Fuj… Slyš, volba je jen iluze! Stačí drobná myšlenka, šeptaná do správného ucha, a člověk si bude myslet, že si vybral sám…“

 

nahlas:
„To je to, co tě děsí, viď? Že i přes všechny tvoje hrátky, i přes všechny tvé hry, existují lidé, které nikdy neovládneš; Že někdo si zvolí jít jinudy, než kážeš?“

 

potichu:
„Všichni se nakonec podvolí! Všichni! I TY!“

 

nahlas:
„Ne… někteří se postaví proti. A i kdyby to byl jen jediný člověk, znamená to, že máš moc… jen nad těmi, kteří ti ji dají…“

 

potichu (posměšně):
„Ach! tak tvá sladká víra… Víra je jen jiná forma iluze, každý závislosti na cukru podlehne!“

 

nahlas:
„A přesto… stále stojím tady? A ty stále šeptáš ze stínů? Možná proto, že víš, že kdybys vystoupil na světlo, odraz by se rozplynul?“

 

Opona se zvedá a dialog zvony rozezní…
Odbíjí pohádky začátek:
Věčný spor mezi kontrolou a svobodou, mezi iluzí a pravdou? Možná je svět opravdu jen hrou perspektiv, avšak pokud ano, pak nejde o to, kdo ji ovládá… ale kdo se rozhodne hrát podle svých vlastních pravidel.

Zde je ten problém… žijeme v době, kdy pravidla se neustále mění… jsou psaná, ale neexistují… lidé zapomněli na význam slov vlastních… již si navzájem nerozumí…