Posléze

Velké změny přes prázdniny? Ani ne...Jenom pár iluzí, posléze pár hodin štěstí, posléze opadnutí euforie, posléze smutek, posléze brekot, posléze hlad, posléze žízeň a posléze spánek. A co to vlastně bylo za zoufalství? Nic neznámého nám lidem, možná, že láska, možná jenom znechucení ze života, možná sluníčko svítilo moc dlouho, možná by tohle všechno nebylo, kdybych nebyla já. Jaký to skvostný způsob myšlení, ta inteligence, ta jiskra, ten první máj. Uschnu. No a co. Nebudu jediná. Posléze si všímám, že už mi tenhle život bez života leze na mozek. Tento způsob volna, zdá se mi poněkud nešťastný. Pravda. A není kam jít. Ono je kam jít, ale není s kým. Ono je ským, ale není proč. Ono je proč, ale není odvaha. Ona by byla odvaha, ale to bych to nesměla být já. Ale já jsem já. Bohudík. Nesnesla bych se, kdybych to nebyla já. To bych se vlastně ani nemusela snášet, protože bych nebyla. Nebyla bych to já. Ale já jsem já. Bohudík...