Obhajoba lorda Voldemorta

Když jsem kymácivě vyšel z putyky, strašně se mi začalo chtít na WC. Přemýšlel jsem tedy, co mám dělat, jestli to mám ještě zadržovat, nebo jestli mám skočit do křoví. Napadlo mě ale, že ve křoví může být klidně nějaký uchyl. Rozhodl jsem se teda vrátit zpět do putyky. K mému neštěstí, když jsem tam přišel, zrovna číšnice zamykala dveře a nechtěla mě pustit dovnitř na vytoužené WC.
Otočil jsem se, a mimochodem, jako žirafy, jsem šel směr domov. Cestou se mi ale začalo chtít ještě víc, a zamířil jsem k prvnímu domu, kde se ještě svítilo. Zaklepal jsem na dveře a otevřela mi nějaká žena, co držela v ruce malé dítě. Žena se asi lekla mé tváře, vypadám totiž skoro jako Michael Jackson a začala utíkat... utekla na WC, kde se zamkla. Její manžel samozřejmě nebyl doma, a když za mnou běžel, aby mě nějakým způsobem z jejich domu dostal, praštil se hlavou do poličky v předsíni a padl k zemi.
Já už to opravdu nemohl vydržet a tak jsem vyrazil dveře od WC. Ženu jsem vzal za ruku a odtáhl ji z mé vytoužené, blahodárné místnosti a posadil ji v obýváku na pohovku. Ona ale byla strachy bez sebe, a když se chystala vzít kovovou tyč, a nejspíš mě jí praštit do hlavy, nešikovně zavadila o lustr který rozbila a v tu chvíli uzemnila proud jím procházející.
Když jsem již vykonal svou potřebu, slušně jsem spláchl, umyl si ruce a při odchodu jsem slušně poděkoval a rozloučil jsem, ale bohužel odpovědi se mi nedostalo…
Otevřel jsem vchodové dveře, udělal krok a…. ležím na zemi zarytý nosem v rohožce. Jakmile jsem vstal, podíval jsem se za sebe a uviděl jsem tam malé nemluvně se šrámem na čele. Když jsem se podíval pořádně, zjistil jsem, že šrám není šrám, ale značka mé japonské obuvi. Dítě jsem vzal na úřad, kde jsem ho ponechal jako sirotka, a zaměstnanci ho pojmenovali „Ten, co přežil“….