Boreček Všudeby(i)l aneb Hamcarád Všehostřed

Boreček Všudeby(i)l
aneb
Hamcarád Všehostřed

Zdálo by se při normálním, obyčejném a střídmostí zavánějícím pohledu, že svět, tedy spíše Svět, je taková docela… poklidná, ba nezajímavá plocha. Taková ratejna, kde se jen tak pošupují lidské hordy a stáda, kde fungujeme a žijeme, kde žijí i zvířátka a žížaly, kde rostou rostlinky, stromy a dokonce i brambory. Samo o sobě se to „obecnému“ pohledu jeví jako místo, kde to může být v klidu, v pohodě, pro někoho pěkná pruda, ale jinak je to oblast přívětivě neosobní, anonymní. Takových čtyřicet tisíc kilometrů nápisu „Hic sunt leones“. Jenže přívětiví leones, rozpláclí na sluníčku, kteří nám sice mohou pěkně pokousat podex, nicméně to bude pořád akt čistě obchodní a nebude v tom nic osobního, co by mohli míti proti nám jmenovitě.
Člověk je kapička v moři, takové to tichounké „ťup“, které udělá vrabčáček, jenž se nazobal prošlého zrní, nad ohromnou hromadou chlévského požehnání, svezeného ku prospěchu všeobecných lánů. Vyhovuje mi to. Ne, že bych byl vedle z myšlenky na ono „ťup“, ale princip je tím jasně řečený.
Každý z nás je osoba a osobnost. A jako takoví bychom měli být samostatné a soběstačné jednotky, které nemohou (a bůhví, že ani nechtějí) očekávat solidární podporu ze všech stran, nevyjímaje vrch a spodek. Domnívati se, že k tomu, abychom mohli počítat s podporou kohokoliv, je nutné mít jej v rodinném svazku, či si jej zavázat prostřednictvím jistého přátelství, vděčnosti či vydírání, je takovým zlatým standardem. Pokud nemáme momentálně, ve chvíli nastalého problému, kolem sebe nikoho z druhů, řádů a neřádů výše uvedených, měli bychom mít jasně smůlu, a ona památná chvíle by měla padnout na naše schopná bedra, která by ji měla schopně odbedřit. Jsme v tu chvíli jako osamělý žoldák v džunglích jihovýchodní Asie, tasící nepostradatelný kapesní skládací třímetrový samurajský meč (nodachi, pro úplnost), po jedné straně s pilkou, s kulometem v rukojeti a raketometem v pouzdře, přičemž je ve zbrani integrována i menší radiokomunikační stanice.
Ovšem, když zaostříme na situaci okem poněkud blíže, když si dáme tu práci a s podmračeným pohledem a čílkem plným soustředěných vrásek pohlédneme na Svět ještě jednou, zjistíme, že teorie o neosobnosti a obecnosti, tak logická, má široké trhliny. Z každé této trhliny se nám na světlo dere jeden exemplář druhu „Hamcarád Všehostřed“, mezi lidmi (a dětmi, když mu třeba trhají nožičky) známý též jako Boreček Všudeby(i)l.
Jsou to příslušníci prastaré, podivné kasty. Takoví nesmrtelní mezi námi, smrtelníky. Jinak si totiž nedokážu představit, že takové osoby ještě někdo neutloukl, či, bylo-li by to extrémně nutné, nesetnul, aby to teda bylo, když to musí bejt, no né?
Vypadají na první pohled téměř jako my. V davu je nerozeznáte, nepostřehnete jejich odlišnosti, nevšimnete si jejich podivnosti a zrůdné excentričnosti. To se stane až ve chvíli, kdy se dostanete do okolí takovéhoto jedince ve chvíli, kdy začne mluvit. A ještě lépe, když začne popisovat nějakou situaci, která se mu stala.
Možná se vám zdá, že je to strašlivě maličká šance, dostat se k této fantaskní bytosti ve chvíli tak specifické. Nuže, milí amatérští badatelé a lovci trofejí, není to vůbec tak těžké, jak to vypadá. Za roky pozorování tohoto fenoménu jsem zjistil, že pokud Hamcarád Všehostřed otevře stavidla mluvidel, vlastně pokaždé z něho začnou padat zkušenosti a příhody ze života. Stačí jen být dostatečně trpělivý a ty dvě tři vteřiny si počkat.
V okamžení je patrno, že to prostě nemůže být normální, obyčejný člověk jako vy a já. Na to je nemožné jen pomyslet. Možná také z toho důvodu, že kolem sebe okamžitě začne šířit své hubní feromony, které na nás mají působit tak, že my jsme méněcenní a on, tvor jeden nepopsatelný, je ten king, haur, a že může dělat furóre, jak se mu zlíbí, protože na to prostě má a je čuprentita. Vždyť co situací už prošel, co skutků vykonal, bestiáš jeden, co osob spasil, kolika škodám na životech, majetku a veřejné kanalizaci zabránil, pche, na to vy nikdy mít nebudete, to je prostě hotová věc.
Jeho řeč se podobá přívalu.
Je možné zastavit příval?
Odpovím, že… velice těžko a hodně to stříká, takže by to chtělo igelitovou zástěrku.
Ale vraťme se k interakci objektu našeho zájmu s námi, jako lidmi pozemskými.
Je třeba říci, že není dobré pouštět se s Borečkem Všudeby(i)lem do jakékoliv diskuse. Můžete bezpečně přikyvovat, kroutit očima, mrkat a uplivovat proti uřknutí, ale zkuste se vyvarovat prvků dialogu. Pokud se jich totiž nevyvarujete, dožene vás tento zvláštní netvor k divému verbálnímu souboji s jasným podtextem „Kdo je z nás ten nejlepší?“.
A věřte mi, vážení přátelé, že vy to rozhodně nebudete.
On totiž ví všechno lépe, dříve a víc než vy. Pamětliv zásad přírodovědce a pravidelného diváka dokumentů o zviřátkách všeho druhu nemohu neuvést alespoň kusý záznam takovéhoto vražedného tokání:

Vy: Já jsem dneska takový bez nálady, rozlámaný, nic mi nejde.
BV: To já jsem úplně vyřízenej, to jsem eště, áchich, neviděl, jak mě všude bolí a loupá, a jsem tak smutnej, že jsem z toho byl celej pryč a brečel úplně celou noc, až jsem z toho dostal zánět spojivek, a jak jsem ležel v tom mokrým, tak se mi začala loupat kůže na nohou a mám plíseň! A že ti nic nejde? Já se ráno nemohl ani nacpat do trenyrek, asi jak jsem se rozmočil tim pláčem, skákal jsem po celým bytě, až jsem si vokopal nohy, ruce, kotníky a žebra, až jsem se zase rozbrečel a pak jsem se oblíkal dvě hodiny, než jsem na sebe vůbec něco dostal! A pak přišla sousedka a povidá: ‚Coé?‘ a já na to, že vůbec nic, ale vona, jak mě viděla, tak jí hned bylo všecko jasný a všecko jsem jí to musel vyprávět, protože říkala, že mě jinak nemůže pustit ven, protože bych si třeba, samým zármutkem, eště něco udělal, a to vona by nemohla přenést přes srdce, a tak jsem jí to řek, a vona, když to slyšela, se chuděrka úplně složila, ale já mávnul rukou, že to je pro mě už normální, ale vona tak brečela, že jsme museli volat sanitku a byl u toho celej dům, jak jí vodváželi, a všichni říkali, že holt né každej snese všechno.“
Vy: Šel jsem si na to pro něco do lékárny. Doporučili mi nějaké vitamíny, že prý by to mohlo být jejich nedostatkem, což může vyvolávat různé nepříjemné stavy. Byli tam docela příjemní a dokázali poradit.
BV: To já tam byl už včera! Jen jsem tam vešel, tak jsme na sebe s tim chlapikem tam mrkli a začali jsme se řehtat, až ta druhá chuděrka u pultu nevěděla, čí je, a já ji pak povidam, co potřebuju, protože jsem ouplně na vodpis, a vona, že na to vůbec nevypadám, ale že to zná, a že mě strašně moc hrozně lituje, protože je to příšerný, že kamarád prastrýce jejího dědečka tím trpěl, a že každý, kdo tohle má a přežije, tak je u ní hrdina, a že bych měl vodpočívat a šetřit se, protože něco tak strašlivě příšernýho, to je vo zdraví! Tak se tak na ni podivam a povidam: „Velevážená pani, já ale musim bejt schopnej eště trošku žít, né? Se na mě podívejte, dyť já mam zdravej kořen!“ a tak jsem si tam poskočil a dal sem se do smíchu a vona se rozřehtala, že ji ten druhej kašpárek musel, celou rudou a napůl udušenou, vodtáhnout vod pultu. A vomlouvá se: „Pardón, vona je tu nová.“ a já povidam: „Ale to nic, dyť sme lidi, né? A tohle je lický! Kdo ví, kdy to potká taky vás, a pak si s váma užije jak ras!“ A mrkli sme na sebe a dali se do smíchu, páč von byl dobrej maník, ten tam do tý lékárny pasuje, a já zavolam na jeho vedení, že takový lidi tam chci. A pak si nesu tu škatuli vitamínů z lékárny, kroutim hlavou i vočima, a venku se přede mnou zastaví žencká, vohlídne se, pokřižuje a říká: „Fuj, to vám nezávidim! Takovýdle stavy, že máte todle, brrr! Tomu mýmu taky řekli, že si má koupit todle, ale je z toho pořád celej tumpachovej, je toho na něj holt moc.“ „No, co se dá dělat,“ na to já. „Musí to bejt, přece kvůlivá takový prkotině člověk nelehne!“ A vona se tak po mně tak dívala, že jsem jako statečnej.

Všímáte si toho jasného rozdílu? Normální jedinec vstoupí, vyřkne svůj problém v jedné, maximálně dvou krátkých větách, načež je mu vyhověno, on poděkuje, jak ho to naučila maminka, sbalí se, a odchází do zapomnění. Tento kontakt je čistý, rychlý, přímý a hlavně sladce chladně neosobní. Sice slušný, nicméně nemusí o mně magistra v lékárně hned vědět, že jsem ráno jedl zkaženého tuňáka a teď mám strach, protože mě to tlačí a v trenýrkách mám díru a myslím si, že brzo přijde konec světa. Ona tam od toho není. A já konec konců také ne.
Jenže to Hamcarád Všehostřed prostě neumí a nechce přijmout. Svět je pro něho jedna velká mísa libovolných korýšů a žížal, z níž on svým prostořekým zobáčkem vždy vyžďobne jednoho nebožáčka, jenž je v té chvíli „jeho“. A není možné, aby nechtěl sdílet a nesdílel s radostí a upřímným blahem všechny jeho myšlenky, dohady, názory a příhody, aniž by mu držel palce ve všem počínání a kořil se mu, kterak je inteligentní a schopný a úžasný a vůbec takový, že druhého takového není.
Každá sféra lidské působnosti je Borečkovým každodenním hřištěm, což se projevuje zejména na tom, že kam vstoupí, ať už je to chatrč sběrače mršin či atomová elektrárna, tam to prostě rozsvítí a rozjede, přičemž na všechno, na každou věc, skutečnost a problém, má ihned duchaplnou glosu a inteligentní hodnocení, jež by mělo být dozajista (podle jeho chorého mozku) zapsáno zlatým písmem do knihy dějin. Tento přístup je velice dobře patrný zejména v otázce historie a umění.
Představme si slunečný letní den.
Jsou prázdniny, dovolená, a my jsme na nějakém hradě či zámku, kam nás vyhnala touha po vzrušující vůni historických foliantů, mořeného dřeva a historicko-uměleckých předmětů nedozírné hodnoty. Tak si tam procházíme expozicemi, obhlížíme dobově zařízené komnaty, kroužíme kolem zasklených vitrín s popiskami, a jsme prostě a jednoduše šťastní, celí nasáklí atmosférou klidného místa tichého a vznosného rozjímání, kde bývá, v neposlední řadě, oproti venkovnímu suchopáru, také příjemný chládek.
Leč náhle se ozve sebevědomý krok dalšího páru plstěných papučí, jenž se nebezpečně blíží s neúprosnou krutostí trojhranné ploutve z hororových filmů, pojednávajících zejména o žralocích, méně už o tuňácích.
Nedívejte se přímo, hleďte na odraz ve vitríně, jinak zkameníte!!! Nebo se znechutíte, nebo leknete, nebo třeba všechno najednou, to máte fuk.
Jenže už je pozdě utíkat (protože v zámeckých papučích se to nedoporučuje, nadto to jde jen velice těžko, přičemž se ještě hůře zahýbá za roh) a skrýt se také není kam, neboť dotýkati se vystavených exponátů, byť za účelem záchrany vlastního života a soudnosti, je přísně zakázáno!
Hamcarád Všehostřed už je zde tak faktický, jako daňový výměr.
Kráčí krokem vědoucí vznešenosti, vědomé si vlastní naprosto nezanedbatelné důležitosti i pro tuto historickou půdu. I zde, v tomto hradě či zámku, jehož stavitel již dávno odešel na věčnost, se musí obávati jeho úsudku a briskního odsouzení, což je samozřejmé, protože je to prostě tak. A bestiáš či bestiáša kráčejí hrdě po prastarých kamenech či parketách podlahy, rozhlížejí se, plni okázale zdvořilého, vychovaného zájmu. A u všeho, nač padne jejich zrak, pokývají vědoucně hlavou, jako že oni to věděli, že to postaví takhle, že sami by to udělali úplně jinak a rozhodně líp, ale když už je to hotové, tak to budou posuzovat shovívavě, protože ne každý je tak dokonalý jako oni. A cesta se skládá z tohoto:
HV: Kráčí pomalým krokem do komnaty, šoupaje nohama, rozhlédne se, a v okázalém úžasu, jenž má všem naznačit rozsah jeho znalostí, nechá poklesnout bradu tak, až jsou mu vidět mandle. Teď složil hold všem géniům, kteří se na vší nádheře kolem podíleli, a oni by se okamžitě měli poklonit až k zemi a děkovat mu, že směli předestřít své umění jeho vzácným, pidlavým očím.
Vy: Kráčíte taky pomalu, ale potichu a díváte se na to, co vás zajímá, pohrouženi sami do svých myšlenek a úvah, přičemž nemáte ani v nejmenším pocit, že by se vám musel kdokoliv kořit a klanět za to, že si prohlížíte, co vás těší.
HV: Zakroutí hlavou, jako by za nic na světě nemohl pochopit, jak to ti primitivové mohli dokázat postavit a poté si tiše vydechne podivem, že v hradním sklepení to třeba ani nebude slyšet a ta stará babička za vámi, která tu je s vnoučkem, se možná udrží na nohou.
Vy: Otočíte se znechuceně, ale jakmile uragán vydechnutí ustane, věnujete se dál svému zkoumání, které se vám líbí, ale nehodláte to vytrubovat do světa a každého s tím prudit. Odfukování a funění jako od říjícího rypouše se od vás zkrátka nikdo nedočká.
HV: Vědom si, že nyní je na něho upřen zrak celého historicko-uměleckého světa, cítí, že přišla chvíle, kdy se čeká jen na jeho vzácný komentář a udělá: „To je nádhera…!“ do čehož vloží skutečné, téměř lukulské potěšení nad duševní žranicí, která se mu skýtá. A kdož kolem té chvíle je a slyšeti to může, kořiti jeho vkusu v okamžení tom se musí.
Vy: Myslíte si, co je to, sakra, za vobejdu, ať si jde hekat někam jinam, a znovu, tentokrát už pomaleji, zapíchnete pohled do právě čtené popisky u exponátu.
HV: Prochází sálem, kroutí hlavou u každé položky na seznamu krásna toho místa, ale kroutí tak hezky, takové to rozumné „vrť-sem, vrť-tam“ (no, to sem nečekal, kucí, to je povedené, to jste mě překvapili!), které má za úkol dát najevo, kterak ho ta krásná nádhera zasahuje přímo do srdce, ač nikdy nevěřil, že by se cokoliv takového mohlo stát, přičemž u každého exponátu se zastaví a znovu udělá: „To je nádhera!“
Vy: „Cožpak tu není žádný povolaný člověk, aby toho blbce vyvedl?“ myslíte si.
HV: Prohlíží si díla starých mistrů, ta skvostná plátna s klasickými náměty, přičemž znalecky špulí spodní pysk a pokyvuje, až se tento bimbá, a Hamcarád Všehostřed vytahuje další z řady svých genialit, praví v tichém zadumání génia: „To má něco do sebe!“ po čemž by se mu k nohám měli snést malířští géniové všech epoch, aby je mohli vroucně zlíbat i zespodu, neboť takové pochvaly od jedince tak úžasného, znalého a esteticky vzdělaného, oj, toť byl dozajista veškerý smysl jejich práce a počínání, hotový splněný sen.
Vy: Odcházíte znechuceně do vedlejšího pokoje či komnaty, vědomi si, že tento rozumbrada se za chvíli přivalí za vámi a znepříjemní vám pobyt i tam.

Není to nevychovanost. Nevychovanost by to byla, pokud by to Boreček Všudeby(i)l vnímal a byl si schopen uvědomit. Kdyby mu bylo jasné, že prudí jako berní úřad.
Jenže v jeho hlavě, v jeho pokřiveném mozečku, se celá ta událost stala úplně jinak. Tam jste se vy stali nadšenými průvodci jeho svrchovaného posouzení celé historické nádhery, vesele mu přizvukujícími a nadhazujícími na smeč v obzvláště povedených místech jeho promluv, kroucení a pokyvování. V jeho mozku se v předchozí situaci rozezněly trouby andělské, když vstupoval, a všichni uctivě ztichli, protože si všimli jeho hodnoty a důležitosti, estetického záblesku v jeho oku a vědeckého poznání a zakatalogizování umění mezi zuby, poznali jeho nevyčíslitelnou cenu a ještě se hluboce uklonili. Všechny tam sladce hřálo, že se mu věci kolem tak líbí, protože to směli brát i jak pochvalu pro ně samé, nýmandy (a jejich jinak naprosto ubohý vkus), kteří se na to přišli podívat, ačkoliv tomu nerozumí a neporozuměli by, dokud on by jim nezvěstoval, jak to celé je krásné a nádherné a dokonalé a že to má něco do sebe.
A nyní může Hamcarád Všehostřed utlouci dalšího partnera jeho kamikaze promluv tím, kterak je citlivý, vnímavý, emocionální, neboť na něho tam, na tom hradě (jméno dosaďte), to všechno, ta nádhera, tak zapůsobila, že zůstal celý u vytržení. On, chápete? On sám, on, veliký a neomylný, byl u vytržení! Sdělí to ale tak prostě, stručně, skromně a jasně, s vroucností a rozechvěním všech částí jeho tělesnoti, že bude nabíledni, že Leonardo da Vinci je proti němu druhořadý skicař z Karlova mostu.
Věřím, že každý z nás se v životě již vícekrát setkal (a ještě vícekrát se setká) s exemplářem druhu Hamcarádus Všehostředus. Bude to, pro úplnost, ten, kolem kterého se ohýbá celý vesmír a veškerá realita, člověk, jenž je ve svých očích milován masami, bytost, bez které se kolem vlastně nic ani nehne.
Někdo jím už byl uštknut, někdo stačil včas utéci. Zkušenosti s touto sortou živé přírody jsou však k nezaplacení, mohou vám, jste-li ze skupiny osob se sníženou snášenlivostí či vyslovenou alergií na Borečka Všudeby(i)la, spasit soudnost, život či alespoň hmotný majetek. Zejména tím, že, pamětlivi svého napjatého rozpočtu, vezmete tohoto potvora přes makovici pěkně včas pevným železným obuškem a ne třeba čínskou vázou z dynastie Ming, načež už se můžete dát na klopotný a zběsilý útěk, než se persona alpha et omega-sciens, čili osoba vševědoucí, znovu sebere z podlahy.