A co blbá Popelka?

Myslím, že hodně z nás „holčiček“ pozná, ze kterého romantického filmu je tahle otázka. Prostitutka najde svého prince a vyjde jim to. Snad. Ale já se ptám, co blbá Popelka a jiné hlavní hrdinky, princezny, dívčiny, co měly své ŠŤASTNĚ AŽ NA VĚKY. Jaké by byly v našem světě?
Jaký význam pro nás mají pohádky, je zřejmé. Většina z nás se na ně dívá, kvůli pocitu pohodlí a klidu. Takové milé zasnění a vydání do krajin vnitřní touhy, osvobození se od šedi všedních dnů. Relax, tolik důležitý pro nás všechny. Děti se na ně koukají s neutuchajícím zalíbením, jiskřičkami v očích a kouzelnou naivitou. Děti bohužel rostou. Postupem času se dozvídáme, že v životě to jako v pohádce rozhodně nechodí. Nemáme kouzelné víly za zády, čarovné prsteny v kapse, neviditelné pláště pečlivě ukryté před zraky zvědavců, kouzelné meče u pasu, mluvící koně s dobrou radou a většina z nás nemá modrou krev. Dobro vždy nevítězí nad zlem. Ba právě dost často je to naopak. A co hlavně, láska, láska není pro mnohé z nás to nejdůležitější v životě. Naštěstí jsem naivně ochotna věřit tomu, že mezi námi žije stále dost romantiků, považuji se za něj i já, ačkoli teď píšu to, co píšu.
Zpět k pohádkám. Zamysleli jste se někdy nad tím, co by dělaly naše hrdinky pohádek a romantických filmů, kdyby žily v naší realitě?
Co by asi udělala Popelka, kdyby žila v dnešním světě? Nechala by si poroučet od macechy a zlých sester (či jedné sestry, záleží na tom, kterou verzi pohádky berete)? V našem světě by nejspíše propadla depresím, obarvila si vlasy a nehty načerno a pouštěla si tklivé písničky o svém nespravedlivém osudu a o vládnoucím zle ve světě.
A co Sněhurka? Chtěla by žít v lese bez přepychu a starat se o sedm trpaslíků? Chtěla by čekat ve skleněné rakvi na prince? Nebo by ji to jednoho dne přestalo bavit, vyplivla by jablko, odstěhovala by se do města a našla si prvotřídní práci a byla spokojená jen tak?
A co potom taková Zlatovláska. Jako moderní žena, která studuje módní trendy, by zašla ke kadeřníkovi, nechala si své zlaté vlasy ostříhat do slušivého mikáda (kdo by se tahal s tou tíhou dlouhých zlatých vlasů) a nahodila by slušivější barvičku. Ostříhané zlaté vlasy by zpeněžila a výhodně investovala. A jako zajištěná žena by si užívala spokojeného života ve vatě.
Další zajímavý mýtus je pohádková svatba. Nedávno jsem potkala známého, dobře se s ním povídá a tak jsme si vyměňovali řeči a srandy. Tu jsme se dostali na téma svatby. A on se mě ptá, kdy se budu vdávat (přeloženo: zjišťoval, zda jsem zadaná či nikoli.). Stále jsem tvrdě přesvědčena o tom, že svatba je přežitek doby. Ovšem, co budu říkat třeba za pět let, je stále ve hvězdách. Odpověděla jsem mu, že se vdávat nebudu. A on (chytrý to chlapec) mi říká, že nevěří tomu, že bych nechtěla ten krásný den, kdy se vše motá jen kolem mě. A už vůbec nevěří tomu, že bych na sobě nechtěla mít krásné bílé šaty. Zasmála jsem se. Ovšem potom jsem nad tím uvažovala. Je pravda, že nějaké mojí malé části, by se ten den a ty šaty přece jen líbily. Což potvrzuje, že asi v každé z nás je taková byť malá ale přece „princezna“.
Realita pohádek je však taková, že holčičky si už dávno zvykly na to, že si pro ně nepřijede princ na bílém koni. Budou-li mít štěstí, a to vskutku veliké, přijede si pro ně chlapec v bavoráku nebo na kawasaki. Budou-li mít míň štěstí, budou si pro „NĚJ“ muset přijet samy. Stále mají štěstí, protože v jejich příběhu figuruje princ. Princ. Když se toto slovo řekne, hodně z nás si představí toho svého dokonalého vysněného muže. Ráda říkám, že princové jsou na draka, protože jim chybí zdravá dávka humoru a asertivity. Teď mám na mysli ty filmové. Avšak jak moudré pravidlo říká, nikdo není dokonalý. Proto ze svého snu o dokonalém muži musíme slevovat, často hodně. Ovšem nepřeje si přece jen každá z nás najít toho svého prince? Alespoň podvědomě. Potom šťastná ta, která ho opravdu najde. Tomu se říká štěstí a pravá pohádka v reálné podobě. Přeju to ze srdce všem.
Jedné mé veliké lásce jsem taky říkala Princ. Láska veliká, byť netrvala nikterak dlouho. Ale kdo by lásce na první pohled, neříkal princ? V závěru jsem stejně přišla na to, že to princ nebyl. Protože s Princem by to přece bylo a žili šťastně až na věky, né? Teď už princ neříkám a „prince“ ani nehledám, stačí mi někdo, kdo mě miluje, i když má své chyby. Neboť já taky nejsem princezna a už vůbec ne dokonalá.
Na druhou stranu jako romantik a optimista musím říct, že pohádky můžou existovat, alespoň v našich srdcích. Vždyť co je láska?