Není o ně nouze.

Začnu veršem:
Myšlenka dá se na svojí pouť,
nezastaví ji ani času proud,
má svůj cíl, svobodná chce být,
je dobré naučit se s ní žít.
Ať dobrá je, nebo zlá,
odpovědnost neseš ty, je tvá!

Je to zvláštní, hovoříme mnohdy o něčem, co nejde uchopit, není to vidět, slyšet a ani cítit, třeba duše. Dáváme ji přívlastky, čistá, citlivá, poetická, zaprodaná, ďábelská, přitom to není žádný orgán. Stejné je to s myšlenkou, výčet přívlastků nemá smysl uvádět. Člověk je tvor hravý, přesto by si s myšlenkami pohrávat neměl. Nerady prohrávají. Uklízím uhlí a myslím na ženu, která prošla kolem. Po každém hození lopatou si říkám: "Mysli na to, kam to házíš!" Ba ne, v podvědomí slyším klapot střevíčku a m y s l í m na krásné krásně opálené nohy. Budu házet o chvíli déle, ale ty nohy, no! Myšlenky jsou velmi nebezpečné svým potenciálem. Vzpomínám na kamaráda, který myslel, že zvládne své rozhodnutí o rozchodu s dívkou. Myšlenka se zdála neměnná, malá chvilka uspokojení a přilétla jiná, rozmáchlá a drzá svojí jistotou, jeho život propadl peklu, doslova. Do týdne měl pohřeb. Kdysi jsem přirovnal tok myšlenek k malé horské bystřině. Myšlenky pramení jedna za druhou a není pravdou, že se seřadí za sebou. Naopak, proplétají se mezi sebou, ta první je náhle poslední. Pak břehy končí a přichází vodopád, okamžik, kdy rozum rozhodne, která nezapadne v hlubinách. Omluva: "Já to tak nemyslel." je nehorázná lež. Je nádherné poslouchat děti, když si kladou otázky: "Myslíš, že Honza kecá?" "Myslíš?" Taky odpověď, že.
Družkou myšlenky je vzpomínka. Vzpomínky jsou vlastně pro člověka takovým vnitřním kabaretem. Zamyslete se, kolikrát se vám stalo, že jste se rozesmáli proti své vůli. Sami od sebe, třeba na zastávce autobusu, při obědě, nic s tím neuděláte. Vzpomínka je i pomocník, průvodce, karatel, ale hlavně trpělivý společník. Odchází, až když se s ním rozloučíte, nikdy ne dřív. Jedete autem do míst, kde jste byli naposledy před rokem. Soustředěni na jízdu a vzpomínka pomáhá paměti, někde musím odbočit vpravo, ale kde! Kostel, ano, před kostelem vpravo. Je to tak, ujedete sto metrů a vidíte skupinku poskakujících kamarádů. Bránit se vzpomínkám je jako listovat v prázdném sešitě. Mám rád okamžiky, kdy se vzpomíná. Vnuk s rodinou je u babičky na zahrádce. Jde vysypat kýbl nahnilých jablek do jámy s kompostem. Začne se usmívat. "Pamatuješ babí, jak děda zalil kompost kejdou a já do toho spadl?" "Ani ne." Ale ano, vzpomíná si dobře, těší se, až vnuk začne. Když děda pomáhal vnukovi ven, spadl do té jámy taky. Babička je pokropila hadicí, půl hodiny se drhli mýdlem, smrděli pořád. Ten večer se k nim nechtěl nikdo přiblížit, i večeři jim babička vyndala na okno, přespat prý musí v kůlničce. Nakonec je stejně našli ráno ležet venku a dost daleko od sebe. Totiž, to odpoledne byl děda v podezření, že se zdržel u "Krpejšů", proto ty vratké nohy. Druhý den se babička slitovala, protáhla z koupelny hadici a pustila teplou vodu. Na oko ještě hartusila, ale když mladí večer odjížděli, držela dědu za ruku. Každá vzpomínka tvoří součást osobní kroniky, která by měla člověka učit pochopit druhé. Kde se může jeden vzpomínce smát, pro druhého může být pietou.