Co se mění, jak časy kupředu hopkují? aneb O tom se našemu praprapraprapra… ani nezdálo!

Co se mění, jak časy kupředu hopkují?
aneb
O tom se našemu praprapraprapra… ani nezdálo!

Když se má začít rozumně mluvit o změnách v průběhu doby a různých časů, bude to zajisté něco mnohem významnějšího, než ona epocha, kdy „špatné bylo dobré“. Před… ehm… sto lety se to dálo, čili v letech šedesátých a sedmdesátých. (k udivenému propočtu je záhodno konstatovat, že vše je relativní) Ano, jak vzácně rebelských patnáct minut světového vzepjetí to bylo, leč to je pryč, k tomu se nemá cenu vracet, pokud bychom neměli pořádný rýč, hromadu odhodlání a velice silný žaludek k rozvernému znesvěcení hřbitovní půdy, včetně kvítí, samozřejmě. Jakkoliv hluboko bychom však zaryli pomyslný rýč zvědavosti by bylo lhostejno, stejně jako síla ducha, jíž bychom do ztvrdlé hroudy umístili krumpáč podezření. Zkrátka by všechno bylo mělko, i kdybychom užili bagr nedůvěry. Poněvadž změna, tedy změna, o níž bude řeč, mutující chronologicky podle běhu času byla skutečností, když na ostatní ještě ani nebylo zaděláno. Těžko říci, kdy byla užita poprvé… a kým, tedy lépe řečeno – čím.
Mohl to být hlízový mor, černé neštovice, nebo třeba cholera a tyfus, známé a oblíbené duo kontroly porodnosti středověku, stojící na úrovni hygienické kontroly, rozhodující o tom, že na koho to slovo padne, ten musí jít z kola pryč. Nu a s tím souvisí právě pojem, symbolizující onu změnu. Neboť co ony metly lidstva činily, když se vydaly na exkurzi mezi své nadšené odpůrce? No řádily přece!
A o řádění bude řeč.
Světové dějiny od chvilky, kdy v nich začal figurovat člověk, jsou často ozvláštněny a protkány kratochvílí řádění. Nutno a dlužno podotknout, že to kdysi nebyla právě oblíbená skutečnost. Lidé houfně, jako smyslů zbaveni, prchali, jakmile se kdekoliv jen objevil ždibeček náznaku jakéhokoliv řádění, jakékoliv jakosti a jakéhokoliv původu. Poněvadž neřádil-li tu zrovna mor, tančící ručku v ručce se svým souchotinářským bratříčkem hladomorem, tedy se záskoku ochotně ujal někdo jiný, kupříkladu Turci nebo Mongolové, kteří také často a vydatně řádili, ač tím neudělali radost téměř nikomu, nepočítaje své představené. Oproti moru a ostatním dobovým význačnostem se daly, ač neúspěšně a marně, použít kněžské exorcismy, stavění ozdobných sloupů, obsypaných andílky a světci, hromadné mše a pokus o čistotu těla i ducha. Snad by se to stejné dalo použít i proti nejapným zábavám ukrutných nájezdníků, usmyslivších si, že je skvělý nápad trošku provětrat zaprášené vojsko. Leč účinek by byl ještě neznatelnější, troufám si říci, že absolutně žádný. A přece měly tyto typy řádění tolik věcí společných. Stačilo se o nich zmínit v lůně lidu pokojného a bohabojného a pokaždé by se jistě našla skupinka obětavých filantropů, jež by vtipálka na oplátku zasypala nahnilými tuříny, zkaženými vejci a kameny s laškovně ostrými hranami. A aby se neřeklo, že škudlí, možná by ho i povozili – hezky na laně, tak pět metrů za koněm, aby měl hezký rozhled. A potom ho, šťastného a unaveného z výletu, ještě hřáli na náměstí u kůlu vším, co by bylo po ruce a mohlo hořet, dokud by i sám žertéř řádně nezahořel tou pravou srdečností.
Tak dobráčtí byli tehdy lidé, když se někdo vesele a s vtipem zmínil o řádění.
Ovšem čas kráčel dál. Mnohé se změnilo, mezi jiným také význam pojmu řádění. Jak svět hezky pokojně stárl a lidstvo se pomaloučku ale jistě obměňovalo, ať už se to dělo, proč dělo, přestalo být heslo, zahrnující v sobě řádění, podnětem k jakékoliv lidové a veřejné veselici s jedním nebo více oslavenci. Tradice začaly valem upadat a vadnout, nezalévány přičinlivou rukou bdělých zahradníků, s vidlemi vždy pohotově. Strašlivý obr pojmu řádění se scvrkával tak rychle, jak to dokáže snad jen laciné spodní prádlo. Krněl a krněl, až úplně zakrněl a když se někdy odvážil promluvit o své důležitosti, či slavné minulosti, byl odbyt potupným smíchem, při němž si lid obecný ještě podepíral boky.
Tak zlé to bylo.
Nakonec se pidimužík řádění stáhl do ústraní, kde hodlal sepsat své obsáhlé paměti na zašlou slávu, kdy jen vyslovení jeho jména vyvolalo dlouhý, málem nekončící pokřik nadšené hrůzy, řev rozjařené bezmoci a optimistický smrtelný chropot.
A tak přišla ke slovu naše doba. Přibližně, roček sem, roček tam. Není totiž absolutně jasné, kdo první zabušil na zašlé dveře, ověnčené pavučinami, jež otevřela třesoucí se ručička skřítka Řádila.
„Přejou si, pane?“ otázal se pidimužík bojácně, skrývaje se za futra.
Odpověděl mu výplod křišťálově čisté mysli, skrytý za průzračně skelným pohledem chlastem podlitých očí. Dobrodinec popadl prcka za pacinku a už ho vlékl do středu všeho dění, do společnosti, bujaře se bavící, slavící a juchající.
„Tam já přeci nemůžu, né? Snad se nezbláznili, voni popleto! Nechaj mě, jo? Nebo to na nich řeknu… Vopravdu, řeknu! Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí, že jo!“ vrtěl se ubohý zakrslíček.
Ale Kryštof Kolumbus neobjevené stupidity se nedal odbýt. Vyšplhal s bránícím se ranečkem kamsi do výšky, třeba na pódium, kde prošlápl orchestru buben a málem upustil skřítka do tuby, odstrčil zpěváka od mikrofonu a do nastalého ticha prohlásil dojista nějakou větu, jež by měla být zapsána zlatem, kdyby nebylo tak drahé, ale v tomto případě by postačilo psí ho… tuhý exkri… experiment.
„Hele, lidi! Koho už baví a zajímá nějaký bavení se, no ne? Už ste z toho taky tak znuděný jako já? Dyť já už do sebe leju tu kořalku jen tak, na smutek z celýho toho bavení a zábavy. Místo abych se bavil, bych se toho nejradši všeho zbavil.“
„Ať mluví!“ ozvalo se ze sálu, neboť každá myšlenka, pitomé obzvlášť, najde rychle nějakého následovníka.
„Zkrátka a dobře. Lidi, zábava je out, tak abysme byli in, budem radši řádit, né?“ pronesl ekvivalent destilační kolony památná slova, hluboce si říhl nahromaděnými plyny z páleného obilí, a vhodil strachy polomrtvého skřítka do nejhustšího davu, kde se o něho strhla mezi dutohlavci hotová bitva.
A od té chvíle se dostal pidimužík zase na vzestup. Vyrostl, celý omládl, oblékl se do pitvorného oblečku a na hlavě si vyčesal kohouta. Nic se bez něho od té chvíle neobejde. Jakmile si kdokoliv chce užít, praví, že jde řádit. Promluví dlouhou litanii, procítěnou, spontánní (a naprosto blbou) o řádění v celé jeho kráse, a nejenže nikdo nepřipřahá lano za komoně, nebrousí hroty vidlí a neshání se po zaručených pukavcích, výbušných to projektilech matky Přírody, ale všichni mu ještě zatleskají, vesele vypísknou, obrátí do sebe půllitr whisky, z kapesního zrcátka šňupnou hrst koksu a než vychrchlají všechen mour, už se to řádění pořádně rozjede.
Kdo chce být někdo v kompostu společnosti, musí často a hodně řádit. Nejlépe tak, aby si ho každý všiml, dobře si ho prohlédl a už nikdy na něho nezapomněl. Ať už se to stane jakkoliv, nevylučuje ani hlučné vylučování toxinů, nashromážděných v tělesné piksle, dutinou ústní. Řádění sebou totiž, jak jinak?, nese také rozvoj uměleckého cítění. Nic neozvláštní atmosféru večera s příjemnou, milou a pohlednou dívkou nebo mužem, jako právě to, když se ke zdánlivě osamělé dvojici, procházející se u řeky a hovořící hlouposti, jak už to zamilovaní dělávají, přidá sladká serenáda.
Trávico-trubicové trio pod poetickým názvem Vrh.
Někde řádili a nyní si nepřejí nic jiného, než řádně oblažit někoho svou vzácnou přítomností a samaritánskou dobrotou, přímo v tomto pořadí. Řízením škodolibé náhody, krutého osudu, nebo prostě toho, že řidič nočního autobusu je o vlásek minul, se ujmou právě vzácných chvilek páru. A to potom nemá ani tu nejmenší chybu, neboť řádění dodalo jejich estrádě síly tolik, jako špenát Pepkovi námořníkovi.
„Glum… guglu, guglu, guglu…“ odpočítá se rytmus polohlasně.
„Krásný večer, nemyslíš, Krasavo? Hvězdy nad řekou svítí jako perly na černém hedvábí… Něžně a prchavě.“
„Ach, drahý Inocenci, vše je tak krásné tento večer.“
„Krásné jako ty, má milá… A jen tvá krása mi dává odvahu zeptat se tě-….“
Deme do toho, kucí, teď je naše chvilka! zavelí pud triu Vrh.
„Nač…?“
„Zda by ses nechtěla stát mou-…“
„Glorgléééééé, chrchluuuuch… Glubluuublububublblééééé, orchlááááchulechééé!“
„Brchlááááááááááááá…. cherchléééééé, uchl…blu… uchlch… Gáárgl…“
„Unghugurgle… buble…. ouuuughuuuu…. Gorchráááááááááááááááááhgl…“
Podpořeni touto romantickou kulisou, neznámou, kořennou vůní a kouzlem, jež se rozlilo kolem tak, že je div, že nebyli oba postříkáni, si dojista Inocenc s Krasavou padnou do náruče na věčné časy. Nebo alespoň než přijede záchranka.
Zde je vidno, jak vzácné a nesobecké pudy vyvolává novodobé řádění, jež se nedá ani srovnat se svou někdejší strašlivou podobou. Dnes je řádění symbolem štědrosti, rozdavačnosti, ba přímo neschopnosti cokoliv po něm v sobě udržet. Jako by dnes řádící vstupovali do nějakého všem prospěšného řádu.
Klasik by jistě rozjařeně poskakoval po špičkách a oslavně volal do všech světových stran své novodobé moudro:
„Ignominia! Ignominia magna! Tohle řádění, toť počin, postrádající jakoukoliv stopu inteligenčního kvocientu, schopnosti logického uvažování, ba základní morálky a hygienických návyků prasete bradavičnatého! K čertu, již znovu jsem do toho šlápl! Mor ho! Jestli toho pacholka, nebo pacholici dostanu do těchto svých rukou starého latiníka, na můj tuch, začnu řáditi jako Černá ruka, řáditi jako smyslů zbaven!“
A to jen ukazuje na to, do jaké míry je dnes řádění oblíbené, když do řad novodobého řádu touží vstoupit i tak řádný občan. Tedy jen do toho, řádilové… nebo spíše podřadní. Řaďte, jak jen chcete! Klidně se úplně seřaďte! A až se seřadíte, tak jděte někam pryč, hrozně moc daleko, třeba až za hory, doly a skládku vyřaděného neřádu.
Přitom se chovejte řádně, i když nejste pořádní.
A když na vás někdo s rozkazem v hlase zle zahuláká: „Neřádi!“, odpovězte mu:
„Řádní jsme a jiní nebudeme.“