Utřít psovi zadek

Jdu vám tak dneska ráno do školy - ospalá a zmrzlá jako obvykle, navíc otrávená tím, že Vladěnka si klidně zůstala doma, prostě si říkám, že horší už to snad ani být nemůže (leda že by demence v mé třídě vzrostla a rozpínala se dál a dál, až by úplně porušila mou bublinu ticha a míru) - když vtom vidím cosi, co mi okamžitě vyloudilo bláznivý úsměv na tváři a rozsvítilo ten divný den. Muž se psem. Pes kadil, a když vykonal svou potřebu, pán se s papírem v ruce ohnul k zemi k pokladu svého psího miláčka. Nic divného v dnešní době. Všude jsou koše s prosebnýma psíma očima a milým poprošením "Ukliď po mně", všude jsou nevrlí popadesátníci neváhající křičet na vás z okna, ať si laskavě uklidíte to, co jste právě nechali svého psa nadělat. No což - doba je taková, řekla jsem si, v duchu se uchichtla, že to ty lidi ještě baví - ohýbat své hřbety a hrabat se v ho**ech - a šla dál. Jenže ve chvíli, kdy jsem celou věc viděla z jiné perspektivy, jsem se zarazila. Pán se totiž NEOHÝBAL k zemi, aby papírem nabral dílo svého jezevčíka. On se OHÝBAL ke svému jezevčíkovi a utíral mu zadek. Na mou duši, na psí uši… (na psí zadek raději ne). A neudělal to jen jednou! Dokonce i podruhé, potřetí, počtvrté. Až jsem si říkala chudák pes a v myšlence na to, jak kompromitující pro něj tato situace musela být, se jako svědek této úsměvné situace snažila rychle ztratit z "místa činu". Naštěstí se to povedlo… No a k čemu mě vlastně přivedla tahle nezvyklá ranní událost? K tomu, že dokud mě nepopadne úchylka utírat psům zadky, zas tak špatně na tom nejsem a není důvod kazit si den…