Smrtka

Rozesmála jsem se hledíc do zrcadla. Už se toho pohledu neděsím. Už se nebojím, co v tom předmětu uvidím.
Dneska jsem tam viděla tvář, která se mé původní podobala minimálně. Kruhy pod očima, zarudlý nos a rozpraskané rty, které si sama trhám, abych tělu dokázala, že ještě dokážu něco cítit. Opět jsem se musela zasmát. Už jenom dlouhou černou kápi a do ruky kosu a mohla bych se vydávat za Smrt.
Smích mě neopustil ani při této představě. Tak nějak si představuju osobu, která si pro mě jednou přijde, aby mě doprovázela na poslední mé cestě.
Smála jsem se a ihned jsem se začala dusit. Aneb duše se rozhodla, že tělo trpí málo a seslala na mě chřipku. V zádech mě píchlo, jako kdyby mi tam někdo vrazil nůž a nechtěl ho vytáhnout. No co, pokud se bolest bude pohybovat v tělesnu, tak to nějak zvládnu.
Ve shrbené poloze jsem si věnovala poslední pohled do zrcadla a opět jsem se musela smát. Opravdu budu shánět černou kápi a kosu.