Z Marsu a Venuše „Domů“..

  Jak se říká, muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. Jen velmi těžko se tomu dá něco namítat. To pradávné tvrzení má něco do sebe. Jsem stejní ve všech ohledech, z masa a kostí, schopní se milovat i nenávidět. A když říkám ve všech ohledech, panuje zde velká spousta nejasností a odlišností.

  Odlišnosti stranou, těmi se zabýval kde kdo.  A uznejme, šťourat se v tom, to je přeci jenom o prsty. A kdo se nad tím někdy zamyslel a ovládá kupecké počty, ví, že i všechny prsty světa jsou na tohle krátké nebo je jich prostě zatím málo.

Co mě ovšem zajímá více je ta nejasnost. Když pomineme základní poučky základních škol, co jsme četli v knížkách chytrých i těch méně, to co nám vtloukali od dětství při každé návštěvě zoologické zahrady do hlavy. Evoluce. To přece nejsou jen zvířátka hltající banány někdy i se slupkou, špulící na svět své rudě zbarvené zadnice ve snaze zastrašit slunce v županu z červánek. Ne! To jsou přece naši předkové. Ti, z kterých jsme vzešli. A na důkaz pravdy, nám byl vždycky předložen obrázek pána před nádražím s takzvaně holým zadkem, či naše postupné uvědomování si, to zapadání skládačky do sebe, když jsme o svačinové přestávce pozorovali Honzíka, jak do sebe láduje v kuse celý banán a Aničku, která mu s mateřskou pečlivostí cosi loví ve vlasech. Tady přece nešlo o prasátka, tady šlo o LIDOopi.

Zapomeňme prosím na všechny tyhle kouzelně sedící příběhy, pohádky, vědecké práce podložené tunou materiálu, zkoumání a výzkumů, které a tomu já věřím, ruku na srdce, málo kdo z nás někdy překontroloval. Oprostěme se tedy od těchto předsudků a pojďme se na to podívat z nevědecké stránky věci.

  Připusťme, že muži jsou z Marsu a „křehké“ polovičky z Venuše. Mně se líbí tahle představa. Pak se ale dostávám k další otázce, tedy terči naší nejasnosti. Jak a nebo proč toto zamyšlení píší z povrchu zemského. Co proboha dělám tady a ne doma? A věřte mi, jako na návštěvě si tu nepřipadám a ani nechovám, a tak tedy mohu jenom uvažovat. K té návštěvě bych se ještě rád vrátil, a vy všichni to zcela jistě znáte, hlavně když bylo Vám o dosti méně let, těm kdo to slýchávají ještě v pokročilejším věku hanba. Ano, mám na mysli tu kouzelnou formuli: ,,Jak se to chováš, copak si taky dáváš doma nohy na stůl? Ne? Tak se podle toho chovej.“Či jiné variace. Možná jsme tu přeci jen všichni na delší návštěvě, dovolené a tohle se dochovalo od těch původních obyvatel. Ale to jsme odbočili. Zpět k našim původním domovům.

  Muži z Marsu. Kdo se alespoň jednou podíval na hvězdnou mapu a díval se planety, tak ví, že Mars byl považován za putující hvězdu a je v zákrytu Země. Bezpečně daleko od Slunce. Od Slunce, ze kterého my muži měli respekt, spalující respekt. Když se dnes dívám na naši původní planetu, odpovídá to našemu vkusu. Velmi střídmě zařízena. Ano prosím. Dekorativně poházené sopky, samozřejmě, když povídám o dekorativním významu, mám na mysli význam čistě praktický. Výhled, přehled, nazývejme to jak chceme. My muži máme rádi jasno, co se děje kolem, kdo nebo co na nás číhá, kdo se blíží nebo jede na návštěvu. Všimněme si prosím, že tato vlastnost nám zůstala, jako spousta dalších, které tu jen namátkou nastíním. Sopky byly již zmíněny a tak předhodím i poslední zbytky nábytku. Kaňony, těch tam je požehnaně, sloužili jako úkryt před nepřízní počasí, jako místo chladu pro dobře uleželé pivo, na spánek a skromné prohození pár slov s ostatními spolubydlícími. My toho moc nenapovídáme. Stačí nám jen vjemový přehled. Mám dokonce i teorii, ve které tyto průrvy na Marsu sloužili, jako místo, kam se odklízel bordel, aby nebyl stále na očích. Bohužel, tato teorie je velmi vratká, protože celý povrch je pokryt od pradávna prachem a nechán ladem a o existenci jiných krámů nejsou záznamy.

Ženy ba i slečny, dámy, prostě všichni co nebyly mužského vzhledu a teď prosím vtipné poznámky stranou, přišly z Venuše. Opět bych se na to podíval s vesmírným nadhledem. Venuše je v pořadí druhou planetou od Slunce, jak by řekli jejich dnešní potomci, Sluníčka. A protože ženy jsou svým temperamentem spalující stvoření, žhnoucí, často i prahnoucí po všem, co jejich skleněnky spatří, nezaváhaly ani vteřinu a usídlily se na Venuši. Často slýchávám, proč si tedy nevybraly plantu hned nejbližší Slunku? Velmi prostá odpověď, která jde vypozorovat i nyní. Venuše je přesně to ideální místo, kde se mohly usadit. Je zahalena v husté oblačnosti, což ženám přimyká k srdci. Jsou tajemné, neprobádané, mají často hlavu v oblacích a pro stydlivé jsou právě oblaka balzámem na duši. Bohužel právě proto, jak si střeží své příbytky a samy sebe oblékají v tajuplné bytosti, není už více, co se dá o jejich původu dopátrat. Snad jen faktickou poznámku k velikosti planet, Venuše je větší ku Marsu a tak se dá vydedukovat, že spoustu věcí potřebných i nepotřebných měly ženy k životu už i tam.

  Tedy něco málo už víme o našich původních domovech. Základní otázka byla položena zcela jinak, jak a nebo co děláme tady. Tento snad již poslední odstavec zkrátím. Budu opět jen uvažovat za pomocí nelogiky. Obě planety si drží strategické pozice. Obklopují Zemi z obou stran tak pevně, jako se stehna kovboje drží sedla na rodeu. A tu už možná jen proto, že je Země planetou krásnou, bujnou, neprozkoumanou či jen proto, aby si uchovali ženy a muži od sebe vzdálenost životaschopnou a ne takovou, aby jim srdce pukaly žalem či nenávistí. Zemi dle mého názoru první navštívili muži. Je to logické. Jejich planeta jim svou velikostí již nedostačovala a jejich přirozená touha svobody, nespoutanosti a prozkoumávání neprobádaného jim nedávala jinou možnost. Spekulací, kde se tu octly ženy je několik, já jsem se rozhodl zde interpretovat jen tu, dle mého vědomí nejpřesvědčivější. Ženy o Zemi vlastně nikdy zájem nejevily. Jediný důvod mohl být lepší místo na opalování, kvůli menší oblačnosti, avšak racionálnější mi přijde v souvislosti s našimi milovanými i nenáviděnými polovičkami takový, že jen viděly a to jsou ty jejich oči, zapálené pro cokoli co se jim zlíbí, že mi muži máme něco více než oni a to o svou vlastní planetu navíc. A tak nám ji prostě jen chtěli, říkejme zvelebit, přijet na návštěvu, tak dlouhou, jakou Svět ještě nezažil, podělit se s námi, prostoduše řečeno o naše věci. A za to jim jsme vesmírně vděční. Ku naší spokojenosti už nejméně dlouho.