Pan Fazole

 

K tématu tohoto příspěvku jen tolik, nehledej za každým lidským zesměšněním osobní porážku.

Mnohdy si převedeme na sebe to co nám nesedí a jsme přesvědčeni, že nám to ti ostatní dělají naschvál. Bereme se příliš vážně a uniká nám podstata spokojeného bytí.

Komu a čemu to prospívá?

Vzít si příklad z někoho, jako je Mr Bean, pro mnohé je tvrdý oříšek. Jak bych mohl, být jako on, vždyť je to šašek počmáraná, jeho intelekt je na průměrnosti IQ pětiletého dítěte, ne to nepřipustím! Odvětí někteří z nás.

A máme to tu zase...

Tímto uvažováním se opět pasuji na toho, kdo není připraven přijmout fakt, že právě takový způsob vyjádření se malého dítěte k spokojenému žití patří. Nevinnost takového malého človíčka je tak bezbranná a spontánní, že nemá obdoby u dětí od devíti let a výše, pokud nebereme v úvahu tu skutečnost, že ve stáří se vracíme do dětských let, a to míněno bez jakéhokoliv podtextu a neúcty k starším lidem.

Neděste se prosím, i já v jistém období ujížděl na těchto úvahách a doposud si v tom nejsem jistý jako v kramflecích. Nicméně, když sleduji zmíněného komika a oprostím se od toho jej soudit, pak mi praská bránice od smíchu a zatoužím být jako on.

Nepřipouštět si, co tomu řeknou lidi, když mám chuť být dítětem pod devět let, má pro mne osobní význam. Proč právě tato hranice věku, určuje bod přeměny dítěte v bytost vztahovačnou, se mně neptejte. Zeptejte se těch co vytvořili studii o tom, že právě v tomto stádiu vývoje, člověk svět začíná brát spíše nevědomě než vědomě jako právě děti nižšího věku, které mají schopnost radovat se jako malé děti.

Vyzkoušejte se!

Co vás jako první napadlo při pohledu na výše přiložený obrázek?

Pokud to bylo, něco jako: 'Že by ten pes v hábitu měl vypadat jako fazole,to teda nevím!?', tak přílišné posuzování vás odvedlo od dětské radosti a nevinnosti.

Bylo-li to, něco jako: 'Chudák pes, jak by se měl asi tvářit, když ho zabalili do hadru, no to jsou lidi!', tato úvaha přispěla jen k vaší frustraci, neboť jste se pasovali do role soudce a dětská radost je nyní od vás daleko vzdálena.

Rozesmál vás pohled na takto oděného psa? Nebojte se, nejste škodolibí, buď jste pětiletým dítětem a nebo vaše nitro si dokáže hrát jako malé dítě, jemuž možná ještě není devět let a kterému jsou třeba lhostejné skutečné fazole, neboť je nemá rádo a tudíž chápete, jak fajn se dá žít život, když se neberete příliš vážně.

Na příkladu z mého osobního života, bych rád ukázal, že každý může tuto skutečnost, nebrat se příliš vážně, posunout o level výš. Na tom, jak toto vyprávění přijmete, budete-li jej jakkoliv hodnotit či jen dáte průchod fantazii a smíchu nezáleží, buďte prostě chvilku pětiletou ratolestí. Uvidíte co to s vámi udělá.

Příběh začal na základě mého příjmení, kteréž zove Šorm.

Kdykoliv se představím dostanu už známou otázku. "Jakže!?" A mou odpovědí bývá: "Šorm, pozpátku Mrož , ale se š na konci."

Dál většinou vysvětlovat nemusím, až jednou...

Na osobním oddělení při nástupu do nového zaměstnání, odvětím paní úřednici, to co jsem již předeslal v textu výše. Jak myslíte, že to zabralo? Necháte se podat?

Tedy při vstupu do úřední místnosti o asi týden později, spatříc mne ona paní úřednice ve dveřích, hlasitě zvolá: "Á pan Tuleň je tady!"

Toto je happy end mého příspěvku. Zkuste si vybavit jak to následně dopadlo.

Už víte? Pak jste pochopili smysl mého snažení a patří vám gratulace!

Je vám pět a v rukou máte hnědého plyšového medvídka.

Mr.Bean v akci