Šílenství v undergroundu

Uvědomil jsem si, že šílenství má několik podob od pozitivních až po vyloženě negativní. Všiml jsem si, že v undergroundu jsou taky šílení lidé a tím nemyslím lidi s psychickou diagnózou ale prostě „šílení“ – zjevně vybočující z normálu, pokud si s nimi člověk popovídá. Pojem underground, jak jej zde používám, je spíše skupina lidí, kterou neláká realizace ve většinové společnosti. Současný hudební, divadelní underground nebo alternativní scéna je spíše podmnožina toho pojmu underground, jak jej používám v tomto textu. Rád bych se zamyslel, proč tomu tak je.
Rozdíl mezi hippies v Haight - Ashbury a lidmi v psychiatrické léčebně nebyl až takový, měli stejné ideály, prošli stejnou duchovní krizí a něco ve svém životě hledali. Jenže ti, co skončili v léčebně, to nenašli (Perry, Helen, The human be-in, 1970, str. 2). Co z toho plyne? Underground je reakce na šílenství doby – dokonce v našich podmínkách je nutná reakce na duchovní bídu naší společnosti. To, že underground dává prostor různým postojům založených zejména na tvořivosti, či jen vyhraněním se k převládajícímu směru okolí – se stává bází k projevům osobního šílenství jednotlivců. Ale tím ovšem také dochází k léčení zbloudilých duší, které si na tu chvíli v undergroundové společnosti přijdou jako doma. To znamená: cítí se v bezpečí a mezi „normálními”.
Lehce odbočím –mystický termín tzv. ztráta duše – je forma osobního šílenství – není diagnostikovatelná – snad jen jako deprese či rozpad osobnosti - ale přesná diagnóza není (nebo mi není známa). Ztráta duše je obrazně fáze, kdy duše už život těla nevydrží a dobrovolně se vzdálí pryč. To se stává, když se člověk připoutá k práci, která jej nebaví, ale jsou za ní třeba lepší peníze, nicméně práci nemůže změnit třeba kvůli hypotéce. Nebo když setrvává v neperspektivním vztahu. Nebo když jeho rodičům něco v hlavě přeskočí a začnou mu ve své autoritě vnucovat své ideály – zejména morální. Prostě člověk žije „jako tělo bez duše“.
Lidé se ztracenou duší třeba ve chvílích, kdy je žádná autorita nehlídá, jsou jako urvaní ze řetězu, což je ještě ta lepší verze – pokud už nejsou schopni reagovat ani na dočasnou svobodu, nebo se naopak neumí vrátit, pak je třeba doktora. Duše sama hledá cestu zpět, protože duše zde na zemi patří do těla. (Proč nás asi fascinují hrdinové? Právě proto, že oni svou duši v těle měli a žili podle ní, proto dělali hrdinské skutky). Šamani mají rituály, kde hledají a přivádí ztracené duše zpět, psychologové vedou terapie, ale taky vznikl underground, který tu práci v navracení duší vykonává taky. Jak? Underground vezme lidi a spojí jako jeden organický celek, kde je takřka vše možné, stačí si vybrat pole své realizace – a tělo „šílencovo” se začne projevovat, shodou okolností tak, aby se jeho duše víc zabydlela v jeho těle. Nikdo tomu nerozumí- ani on ne, zvláštní je ale to, že to funguje. Jen to vyžaduje čas. Po nějaké době takový člověk již underground nebude potřebovat v tom smyslu, že ten důvod, proč jej underground fascinoval, již pominul – duše je zpět v těle.
Snad jsem alespoň nastínil takový duchovní rozměr undergroundu. Nicméně současný underground postrádá vědomé znalosti o procesu léčení duší, jen intuitivně hledá cestu. A tedy i my s ním.