Co mi dává hudba?

Pro někoho zpříjemnění volné chvilky, pro mě však smyslem života. Ano, bavíme se tu o hudbě. O hudbě a mém vztahu k ní.
Když zalistuji v paměti, tak má hudební zkušenost začala poté, co jsem se naučil vkládat “CDéčka“ a spustit je v našem přehrávači. To mi bylo něco přes tři roky, číst jsem ještě neuměl a tak můj výběr závisel na tom, co má zvědavá očka zpozorují. Byla tam ale jen vážná hudba, to tam jsem si oblíbil Mozarta, Beethovena, Haydna a svého nejoblíbenějšího představitele vážné hudby Johanna Sebastiana Bacha. Proč zrovna Bacha? Nevím přesně, ale myslím, že to bude kvůli agresivitě v jeho symfoniích. Jednoho dne když sem opět “pátral“, objevil se tam nový obal od disku. Vložím jej do přehrávače, zkusím náhodně druhou píseň a stisknu tlačítko Přehrát. Najednou slyším něco rychlejšího, agresivnějšího a hlasitějšího než je Bach. Byla to Metallica, její album Ride the Litghtning a stejnojmenná skladba. Metallica je dodnes v mém srdci numero uno.
A jakou hudbu vlastně nyní poslouchám? Hudba z latinsky musica, je v přesném překladu hra na strunný nástroj. Já si to vykládám tak, že hudba je melodie, kterou hraje nějaký člověk na svůj hudební instrument. Tak to platí i o mém vkusu, nemám rád muziku vytvořenou přes počítač. Hudba tu byla vždy jako umění a toto podle mě umění není. Jinak mám rád spoustu žánrů, mé nejoblíbenější žánry a představitelé jsou rock’n’ roll hrající Rolling Stones a Beatles. Poté tu je punk a moje oblíbené Tři Sestry a Offspring. Rock a AC/DC a Deep Purple. Z heavy metalu zase Iron Maiden a Accept. A ovlivnil mě i King Diamond, představitel horror metalu, Bob Marley, a “blackmetálový“ Norther. Prostě je toho hodně a mohl bych jmenovat donekonečna. Jen málo často se mi stává, že slyším písničku na rádiu Beat a nevím, o co jde. Mezi mé největší hudební vzory patří James Hetfield jako zpěvák a Keith Richards jakožto kytarista.
Rád hudbu poslouchám, rád hudbu i provozuji. Baví mě hrát na kytaru, na piáno a docela i zpívat. Kolikrát když přijdu po těžkém dni, vezmu do ruky kytaru a hraju a cítím, jakoby ze mě všechny problémy postupně odpadaly. Je to přesně jak řekl Friedrich Nietzsche: ,. Hudba uvolňuje ducha a okřídluje myšlenky“. Interesuje mě i historie mých oblíbených kapel, čím více je mám rád, tím o nich vím více. Netvrdím, že vím, kdy jaká vznikla nebo zanikla. Ale k některým znám spoustu zajímavostí.
Co mi teda hudba dává? Dává mi pocit, že na světě nejsem sám. Ne, netrpím osaměním, ale občas mám pocit, že lidé nemyslí logicky, nechápou, co je důležité a nevšímají si těch pravých hodnot. Když poslouchám, slyším, že lidé, co nahrávali skladbu, mají na svět podobný pohled a zmíní se o tom ve svých textech, které doloží hudbou – svými emocemi. Velice rád sdílím tyto emoce. Dále ve mě probouzí toho malého “průzkumníka“ z mladých let. Protože v dobré hudbě je toho hodně co objevovat, není-liž pravda?






Není snad pravda, že hudba ovlivňuje emoce? Proč když jsem smutný, pustím si pomalou chmurnou mollovou píseň a když jsem veselý, rychlou radostnou durovou? Proč se při poslechu dokážu mnohem lépe soustředit? To si nikdy nebudu moci vysvětlit. Ale to tomu přidává na tajemnost a ta mi nevadí. Rád bych se tedy rozloučil slovy Oscara Wilda: „Hudba je nejdokonalejší typ umění: neprozradí nikdy svoje tajemství.“