Friedrich Nietzsche - hudebník

Dne 25. srpna tohoto roku uplyne sto patnáct let od úmrtí významného myslitele, básníka a - což se nepříliš často připomíná - též hudebníka Friedricha Nietzscheho. Rozhodla jsem se touto úvahou dokončit svou malou "trilogii" věnovanou autorovi k různým výročím života (F. Nietzsche - člověk a zvěstovatel, F. Nietzsche - básník).
Jeho láska a talent k hudbě byly mimořádné a projevovaly se již od útlého dětství. V šesti letech dostal od matky klavír a už jako chlapec se pokoušel o drobné hudební skladby. Později velmi krásně a rád hrál na piano, miloval zejména klasickou hudbu, obzvláště díla Beethovenova, a improvizoval s nadšením a inspirací prý hlavně v čase, kdy se schylovalo k bouřce. Ve čtrnácti letech si poznamenal: "Bůh nám dal hudbu, abychom především skrze ni byli vedeni vzhůru." A jindy píše svému příteli: "Bez hudby je život prostě omyl, pachtění, vyhnanství."
Vysoké ocenění významu hudby pro člověka a kulturu vyjadřuje ve svém díle z r. 1872 "Zrození tragédie z ducha hudby" a je zde inspirován antickými studiemi, Schopenhauerem, Wagnerem a též Schillerem. Osudové přátelství s Wagnerem s pozdější krutou disonancí v osobním vztahu i hudebním cítění, popsané ve spisech "Nečasové úvahy", přesně ve 4. Nečasové "Richard Wagner v Bayreutu" (l873 - 1876), "Případ Wagner" a "Nietzsche kontra Wagner" z r.1888 je jednou z nejšťastnějších a současně nejbolestnějších životních a uměleckých zkušeností autora. Obdivuje nyní "jižní" hudbu Bizetovu jako protiklad k hudbě svého dřívějšího idolu; obzvláště miloval Carmen jako zemitý, realistický a hudebně opojný příběh lásky :…"její štěstí je krátké, divoké, africké." Velké přátelství a spolupráce jej pojily rovněž se skladatelem Peterem Gastem, jím nazývaným "Pietro Gasti", jenž vytvořil orchestraci k několika jeho kompozicím, kupř. "Manfred - Meditacím" pro klavír pro čtyři ruce (1872) a "Ódu na život" pro sbor a orchestr (1882) na básnický text věnovaný mu přítelkyní a žačkou Lou Andreas - Salomé (připraveno k provedení v r. 1887). Na jeho pohřbu se hrály skladby Brahmse a Palestriny.
O hudební tvorbě Friedricha Nietzscheho se posmrtně zmiňuje několik význačných autorů: kromě jeho sestry Elisabeth Försterové (Mladý Nietzsche a Život Friedricha Nietzscheho" (vydáno v Lipsku 1895) to byli E. Gürster (Nietzsche a hudba, Mnichov, 1929), Walther Vetter (Nietzschův hudební duchovní směr, 1925), Dr. Georg Göhler, Dr. Riemann (Hudební lexikon 1961) a vydavatel klavírních děl Fr. Kistner v Lipsku.
Friedrich Nietzsche zkomponoval celkem 73 skladeb, z nichž 50 se dochovalo. Skládal díla pro sölový klavír, písně s klavírním doprovodem a složil též jednu fantazii pro housle. Jádrem jeho písňové tvorby je 17 písní (vytištěných v r. 1864) na texty vlastní i známých evropských básníků A. Puškina, S. Petöfiho, K. M. Hertbenyho, F. Rückerta, A. von Chamissa, T. Opitze a dalších. Tyto písně ztvárnil světoznámý německý pěvec Dietrich Fischer - Dieskau s klavírním doprovodem Ariberta Reimanna a Elmara Buddeho. Jsou to kupř. kompozice "Z mládí", "Zde proudí potok", "Mladá rybářka", "Rozlomený prstýnek", "Nepohoda", "Zaklínání", "Mé místo přede dveřmi", "Nekonečný", "Dohra", "Píseň o zhašené svíci" aj. ; dále pochodová píseň "Ade, už musím jít" pro mužský sbor z r. 1870, nábožensko-historické dílo "Responsorium" pro sbor a piano (1871), několik motet, skicy a nedokončené kompozice, mezi nimi jedna mše a vánoční oratorium.
Druhé jádro Nietzschovy tvorby představují čistě klavírní skladby (celkem deset), z nich dvě sonáty G-dur a D - dur (1856 - 57), skladba "Při měsíčním svitu v pustě" (1858), symfonická báseň "Ermanarich" (1862), "Ozvěna silvestrovské noci s Procesní písní", "Selský tanec", "Půlnoční zvon" (1864 - 1871), Monodie pro čtyřruční provedení (1872) a již zmíněné "Manfred - Meditace" (1870). Součástí klavírního cyklu kromě dvou sonát a jedné sonatiny op. II. jsou ještě "Óda na přátelství", "Dva polské tance", "Maďarský pochod" a "Bojový pochod". Tento cyklus, nikoli však celý, nahrál na CD známý německý pianista Michael Krücker v r. 2008 (Helix - Audio, ASEC Gebouw, Apeldoorn, Niederlande, Produzent Klaus Feldmann).
Třebaže velký filozof a básník nedosáhl stejného světového věhlasu i jako hudební skladatel či interpret, přece je jeho přínos pro oblast hudby nezanedbatelný. Stejně jako se v jeho životě prolínají a vzájemně ovlivňují nadání filozofa, filologa, básníka, kritika, moralisty, proroka, badatele a estetika, tak jeho mnohostranný talent doplňuje tvůrčí inspirace muzikální. Byl, jak někteří badatelé s uznáním potvrzují, výjimečným typem renesančního člověka moderní doby. F. X. Šalda krásně vyjádřil velikost osudu géniů podobné duchovní a emocionální mohutnosti, když napsal : "Bůh se projevil, Boha poznal a na to jest trest smrti nebo šílenství a hanby. Nabízel se osudu, vyzýval jej jako strom blesk, a hle, on sjel a zabil. Ano, po smrti jejich poznáte je, vyzývatele a vyvolence osudu…Bylo to příliš veliké štěstí a musí je zaplatit lety a lety zapomenutí a povlovné zkázy.
Na konci života sedával nemocný filozof v bílém rouše na terase domu ve Výmaru v péči své sestry, nepřítomně naslouchal rozmluvám, večer se díval za zapadajícím sluncem a leckdy plakal. Dne 25. srpna roku 1900 dosáhl tento velký, osamělý a tragický duch věčného míru.