Naše společnost

Zeptal bych se proč děláme věci tak jak je děláme, ale sám znám odpověď. Většina toho je v nás. Výchova a životní zkušenosti svou kauzalitou vedou k našemu jednání, které bychom jinak nedokázali pochopit a proto je pro nás vždy správné. Je to až neuvěřitelné co všechno si dokážeme jako lidé omluvit a co všechno přehlížíme. Řekl jsem většina, protože mnohé jsou názory a pohledy na věc jež jsme pouze přijali za vlastní. Učitelé, rodiče, přátelé, ti všichni nás celý život zásobují svými názory a svým vlastním smyslem pro spravedlnost a krásu. Některé ty postoje se nám do našeho aparátu hodí a některé budeme reprodukovat pouze za rouškou anonymního "já jsem slyšel" a pokud jsme spochybněni, pak nemusíme brát za takové tvrzení odpovědnost.

Jsme do sebe zahleděni. Vždyť je to tak samozřejmé, že jsme mysleli tu poznámku v tomto smyslu a nikoliv v jiném, protože jinak by to NÁM smysl nedalo. Je přeci samozřejmé, že jsme to či ono zabalili, protože jsme přeci schopní. Jsme všichni tak úžasní, pravdomluvní, vstřícní a hlavně skromní, že ano?! Ten kdo nesouhlasí se může jít bodnout, protože nám na něm nezáleží, že ano?! Lžeme sami sobě a kocháme se vlastním odrazem v hladině jezera a nedej bože aby ho někdo zčeřil. Potácíme se v kruhu a svůj narcisismus označujeme za pravdu a lásku. Vždyť dnes když se zeptáte někoho na jejich ideálního partnera tak vám většina popíše svoje vlastní dobré vlastnosti nebo vlastnosti ke kterým by rád sám aspiroval.

Naše ideály krásy jsou němé upravené fotografie, případně herečky a herci ze slavných filmů a já se ptám "Proč?" Čím si tyto ženy a tito muži zasloužily naši úctu do té míry, kdy se odvažujeme průměrného člověka přirovnávat k někomu koho neznáme a má bezpochyby chyby své vlastní? Proč nedokážeme přijmout lidi rozdílné, je to všechno jenom síla zvyku? Je to protože takový člověk je nám cizí a když už ho potkáme, proč se snažíme přesvědčit ho o své pravdě?

Následky našeho konání vidíme až v retrospektivě a nedokážeme žít okamžikem. Každý chce být něčím až... Až budu mít dost peněz koupím si tohle. Až děti odejdou z domu uděláme tohle. Až bude válka budu se stěhovat. Až najdu tu pravou, pak teprve začnu myslet na rodinu. Co jsme to za dobu, když neustále se jen honíme za sýrem, kterým nám někdo mává před nosem? Odměna bude na konci našeho úsilí, ale co když ne? Co když dojdeme tam kam chceme, co potom? No vytyčíme si nový cíl! Za kterým se můžeme honit třeba zbytek života. Proč nedokážeme být v klidu prostě v okamžiku, spokojeni s tím kam jsme došli a co máme? Vždy je někdo úspěšnější.

Žijeme v neurotické době. Neustále nervózní, čekající ránu zleva nebo zprava. Co když rána bude do zad od toho koho se před nimi snažíme chránit? Pak jsou dvě varianty. První bych nazval paměťovou hmotou. Budeme si křivdu pamatovat a už ji nikdy nepustíme z hlavy a stane se naší součástí a všichni naši známí to poznají. Druhá možnost je být jako skála a nechávat od sebe negativa odrážet. Tenhle způsob však také není bezchybný, protože každá skála se po příliš mnoha ranách zhroutí,a bude to rachot to vám povídám. Která z těchto možností je správná vám říct nemůžu, sám jsem taky jen člověk a můj názor se nedá brát na větší váhu než ten váš. Každý má moment ve svém životě, kterého lituje a který by rád napravil. Já si tyto momenty pamatuji velmi živě a občas nad nimi přemýšlím do ranních hodin, ale neměnil bych, přestože některé z nich mi do života nepřinesli nic než zážitky ze kterých mi stále běhá mráz po zádech. Jsem ten kdo jsem. Nejsem dokonalý ba právě naopak mám spoustu chyb, ale to je dobře. Jinak bych přeci nemohl být člověk.