Deník skepse a deziluze

Až budeš zase tvrdit, jak je život nespravedlivej, vzpomeň si na spoustu lidí, co žijou svůj život na lehký noze, na ty hloupý nafintěný nány, který jenom tak mávnou rukama, a maj kolem sebe hejno pohlednejch bohatejch frajírků a usmívaj se na celý kolo jen proto, že právě vylezly z ordinace po vybělení zubů. Na každým rohu vidíš arogantní paničky, který klofly toho pravýho prince ve vymazlené káře a s tučným měsíčním příjmem. Co se nebojej vystavovat svoje laciný umělý tělo jak housku v krámu. Žijou si jak princezny na zámku, zatímco se hnízdečko lásky proměňuje v prokletou peleš hříchů a nevěry. Ty rádoby královny, co dávaj pěkný storýčka na instáč, zatímco si chladěj monokl ledem, jelikož miláček chytl rapla a zmlátil je div ne do bezvědomí. Zavíráš oči.

Vidíš fetky a vyjetý mozky, co se ocitly na okraji společnosti. Vypadaj jak trosky, ale někde uvnitř se cítí jak všemohoucí spasitelé světa, když si střílej další perník do žíly. Dávka po dávce. Pak už jen daj sbohem svýmu mizernýmu žití a spakujou se na věčnost. Kromě dluhů za sebou nechaj i pár nepovedenejch fakanů s determinovanou závislostí. Není se čemu divit, že z těch zkaženejch spratků, co často končej v děcáku, nakonec vyroste další generace pouličních ztroskotanců a lacinejch děvek, když pro ně jedinej vzor byl táta, kterej každej večer trávil naloženej v lihu nebo teta z ústavu, co vždycky po skočení směny nadšeně odešla z toho pekla do svýho navoněnýho bytečku. Zavíráš oči.

Projíždíš Facebook a začínáš mít pocit, že Černobyl nebyl tak toxický prostředí. Místo dvouhlavejch zmutovanejch veverek narážíš na všeználky/experty, co se tváří, že právě promovali na Harvardu. Bez problémku ti naordinujou zázračnej mátovej čaj a čištění aury, i přesto že máš peptický ulcus duonena z těch analgetik, co pořád žereš v naději, že po nich odejdou tvoje depresivní stavy, jelikož přece nejsi blázen, abys šel ke cvokaři. 

Daj ti právnický rady, protože byli u soudu za porušování zákona tolikrát, že znaj právo i pozpátku. Maj plnou hubu keců o tom, cos udělal špatně a jak by to prý zvládli líp. Rádoby politologové, který kdyby se dostali k moci, dopadlo by to nejspíš jak za starýho Německa.

Pak jsou tu šetřílci, co nadávaj, jak jsou byty drahý, že už dlouho nebyl ve slevě jejich pařížák, kterej si dávaj k snídani, když přijdou dávky. Ale to, že celej svůj příspěvek z pracáku včera prohráli v herně, už nenapíšou.

Hádavý nány a matky na mateřské, jejichž smyslem života je prudit na netu, protože nemaj nic jinýho na práci než se starat o uřvanýho spratka. Jejich život skončil, když se nechali na dýze zbouchnout nebo se dobrovolně upsali ďáblu při snaze si zajistit pohodlnost.

Pod každým příspěvkem najdeš radikální názory hašteřivejch zahořklejch páprdů, co tvrděj, že za komoušů bylo líp, a jak jsou ty mladý dnes pitomý. A samozřejmě hromada sebestřednejch exotů, který jsou schopný veřejně napsat že maj zrovna zácpu. Pak není divu, že se to tam semele jak ve druhý světový a zbyde jen sebelítost nad pohasnutím vlastního ega. Zavíráš oči.

Jdeš po ulici a pohledem zabíjíš mladej ukrajinskej pár se dvěma harantama. Ti vyžírači národa se nesou, jak kdyby jim to tu patřilo. Promítáš si do svýho chorýho mozku vlastní bludy o nóbl žití s těma podělanejma pěti litrama. Ti zbohatlíci přijeli jen okrást náš milovanej státeček a vycucat poslední kapitál, co ti z vrchu ještě nestihli rozkrást. Český lidi strádaj, naše milovaná chudina na podpoře, co celej život na práci ani nesáhla. Ach, ti dobromyslní hrdinové národa, jimž jsi ani jednou nepomohl postavit se na nohy, kromě toho, že si přivlastňujou tvý daně. Ti, na který sis před válkou stěžoval, jaký jsou to lemry, co si dobrovolně a sami s úctou podělali svůj život. Zavíráš oči. 

Jedeš si takhle v tramvaji a pozoruješ bio matku, co by v životě nenechala očkovat svýho miláčka, i kdyby ji mučili jak za totáče, jelikož bezduše následuje pochybnou influencerku z instáče, která si imunitní systém představuje asi jako hopkání jednorožců mezi duhou a obláčky a všechny její znalosti pocházej z mimibizáru.

Její povedené dítko se plazí po podlaze, oblizuje vše okolo sebe a vyřvává tak nahlas, že to přehlušilo i tvůj metalovej song ve sluchátkách. Její nezájem přiřadíš stylu rádoby vědomé či volné výchovy. Raději to necháš být a při první možné příležitosti vystoupíš. Zavíráš oči.

Jindy zas při poklidné neděli procházíš Stromovkou a chceš načerpat trochu tý pozitivní energie po celým tejdnu práce v kanclu, kde trávíš čas tak dlouho, že se začínáš reinkarnovat v krysu, co se ocitla v bludišti přetvářky a manipulace. Ale místo toho, aby sis zahojil rány u čtení pseudoblábolů o ezoteričnu, případně béčkové detektivky, posloucháš uřvanýho haranta, kterej seřval jak psa svou matku za to, že si dovolila líbezným hlasem zmínit, že se vydal jinou trasou a musela ho nahánět po celým parku. Ten psychologický sebe-rovný přístup zmršil to dítě natolik, že nerespektuje nic jinýho, než svoje svobodné ego. Přiložíš tomu jen období vzdoru. Možná ti lehce proběhne hlavou, že by z něj nakonec vyrostl „povolání syn“ nebo kriminálník, ačkoliv to vyjde nastejno. Rozjímáš na lavičce s dobrou knihou dál. Zavíráš oči.

Celou dobu se ti snažím otevřít oči. A ty jediný, co mi na to teď řekneš, je „Mlč! Nikdo nestojí o tvoje vymyšlený pravdy.“