Bienále trip

  Autobusem, vlakem, lodí, pešky. Ranní okružní vaporetem na Bienále. Polojasno, mořský vzduch se solí mi dělá dobře na průdušky. Tmavovlasé černovlasé italky mne svádí svými pohledy. Jsou všude kolem, pavilony, palmy, díla, instalace, skulptury, plastiky, videoplátna. Začínáme v Dánsku, podivnĕ znepokojivý cinematický vajb, setting jak z hyperrealistického scifi, matka-kentaurka nebezpečnĕ přesně zpracovaná, neuvěřitelná pràce se silikonem, barvami, make upem a úpravami. Neklid, zmatení, podiv. Zemřela při porodu? Co je uvnitř plodu? Té modré bigotní hmoty za její zádí? Samec s napojenými cívkami obĕšený u stropu. Stěny v degradujícím prizmatu červené a šedé. Obĕsil se žalem ze ztráty? Je to scéna zoufalství, naděje nebo vyhnanství? Žili na Zemi avšak byli pronásledováni, jejich osud byl persekuován, jejich potomek nepřežil. Tvorba Uffeho Isolota je další dimenzí. 

Jdeme dále, mnoho z pavilonů svĕta neutkvĕlo, místa, narace, paláce, zážitky, splývali s architekturou, náladou, často únavou. Avšak korejský pavilon přinesl něco mne blízkého, výstava Gyro, instalce Chroma V, futuristicko-kinetická plastika z hliníku, polymerů, silikonu, ovládaná mikro-kontrolerem, spletená do zakřiveného prstence-spletence moëbiovi dimenze, procesuálnĕ se vyvíjející na bázi fyzikálně chemickýcz procesů, reflexe materiální reality, skok do jiné dimenze, paralení, surreálného labyrintu - Tvorba Yunchula Kima má mnoho rozměrů, v tom vidím budoucnost, kde nexus uměleckého vývoje, snažení, evoluce, je transdisciplinární umělec. 

Co dalšího utkvĕlo? Mozaikovité oči, bytosti, vědomí ovenčené řetezy v zrcadlovém vyústění pavilonu Zerekes, nesčetné promĕny identity, fluidity, feminity, archetypální polarity sebe-transformujícího světa-subjektu. Rozžhavené cívky oceli, rozpuštĕné matematicky přesně načasovaným, elektromagnetickým laserem, padajícím skrze prostor, do vodní kádĕ, syčící, kreslící tvary, ozvuky biblických vzorců, Carravagia, pavilon Malty. 

O čem se hovořilo mezi studenty umění? O subverzním, perverzním filmu promítáném v neobvykle chlupatĕ vystavĕném zázemí. Do sálu lákal ocas bytosti, na kterém divàci mohli vegetovat. Prasátko-člověk a jeho cesta na třech sálech, sadomasochistické male-dominantní proměny rolí, anglický přízvuk, bizár na dalsím levelu. Láska. Jodorowski. 

Kusy tĕl, fragmenty torza, střev, kůže, hlíny, barvy. Ztékající po konstrukci. Rozmĕrná socha afrofuturistické matky bez očí. Příliš vjemů. Lidí, myšlenek. Únava, cesta ven, exit. Vzpomínky na benátské ulice, davy proudících turistů, studentů a studentek umění, krásných mladých svěžích nadaných a obdařených dívek, jejichž půvab byl jako moře, jež sami byli živoucími objekty mé pozornosti. Snad sexuálními subjekty. 

Knižní tvorba v gift shopech. Surrealismus rezonuje. Mléko snů zaplavuje hranice. Sny jako klíč k tvorbě 21. století. Promĕnlivost, tĕlosnost z tisíce úhlů a polí. Fluidita, hyperealita, materealita a tváře. Procesuální abstrakce. Koncepty, jež tu s námi žijí a dosud neobjevené dimenze. To bylo Bienále.