Miluju Tě

Tvoje krásné oči, tvůj pohled, tvoje slova, tvůj smích, to co jsi říkal vždy ze srdce, tvoje pohlazení….to všechno a mnohem víc mi chybí…

Vím, že jsem tě zklamala…tvoji duši..tvoji důvěru… nikdy jsem tě nechtěla zklamat..nikdy jsem ti nechtěla ublížit….

Vrátila bych čas, ale to nejde, je to nemožné….sama si můžu za svoje činy..chyby…

Teď celá se chvěju, lesklé mám oči, mokré řasy a po tvářích stékají mi slzy…a to všechno pro to jen, že vím, že nemůžu tě mít……

Já vím, moje chyba.. pozdě jsem si uvědomila, jak si v mém životě důležitý….. že si půlka mého já, půlka mého srdce……

Teď když všechno si přemítám..těch pár měsíců od Silvestra……….jak se dá za pár měsíců zkazit život… budoucnost………To všechno jen, že než jsem si v hlavě srovnala všechy věci, než jsem měla odvahu ti říct, co jsem měla udělat už dávno, je pozdě…

Nic nebudu svádět na osud…každý dělá chyby i JÁ a vím, že nebyla malá…… Čekám, že bolest, kterou cítím teď ve svém srdci odejde a ……zapomenu…. Ale nejde to, nemůžu, neumím to…. A každý nový den, jako by se ta bolest z lásky prohlubovala a dostávala se čím dál tím víc pod mou kůži.. Myslím na tebe každý den, každou hodinu…ráno, když se probudím, ve škole, doma, venku, když večer usínám…

Vím za to jaká sem byla si zasloužím trpět..cítit smutek……bolest……všechno vyčítám sama sobě a mám proč…… Proč jsem si nechtěla dřív přiznat, že jsi jedinej človíček na světě, kterej mě dokázet rozesmát, utěšit, zahřát u srdíčka, potěšit a podržet vždy, když jsem už nedoufala, že bude líp…

Bez Tebe nejsem nic… bez tebe se cítím jak popel, který čeká až zafouká vítr a každý kousíček z něj odnese na jiný konec světa…

A ten nůž, který mě bodá v mém srdci může vytáhnout jen jeden človíček a zahojit tu ránu, která by jinak zůstala…jsi to TY…

Nechci prosit, chci bojovat…… ale jak jen mám, když ke mně asi už nic necítíš :‘(

..tyhle řádky nejsou psané z donucení…… nejsou psané abys mě litoval…… nejsou psané abych na sebe upozornila… ale jsou psané z lásky……z mého srdce….

MILUJU TĚ ………