prostě pro Tebe.....

Je 11:39 a já sedím na posteli, v náruči držím tři plyšáčky a koukám se jak za oknem, na hedvábně černém nebi září snad stovka hvězdiček. Zrovna jsem spatřila jak jedna padá. Přemýšlím, jestli si mám něco přát nebo se na to vykašlat. Rozhodla jsem se pro přání...Tebe jsem si už přála tolikrát a stejně nic, tak zkusím něco jiného i když jsi největší a nejhlubší přání které nosím v srdci. Těžce se žije s pocitem že Tě nemám, bolí to, moc jsi mi ublížil a nejvíc tím, že mlčíš...ale zpět k mému přání. Jakéže to bude? Nejspíš si budu přát víru. Chtěla bych věřit, že jednou na Tebe zapomenu, chtěla bych věřit, že i láska může být krásná, chtěla bych věřit že můžu být štastná bez Tebe, chtěla bych věřit...rozhodovala jsem se mezi vírou a nadějí. Vyhrála víra, protože naději jsem už dávno ztratila. Nemělo by cenu přát si naději když nemám v co doufat, když už zřejmě nedoufám v Tebe, když nedoufám v nás. A víra v zapomněni? Tak alespoň bych to mohla zkusit. Ostatně o víc než o duši a srdce o které jsi mě připravil Ty už přijít nemůžu, takže za zkoušku nic nedám....:(