Láska... ?!!?...

Rozhodla jsem se, že napíši něco o tom, jak vlastně já vidím lásku. Co v životě znamená? Jak je důležitá?…Vím, že mé názory a domněnky jsou jen jedněmi z mnoha a přijdou další a další práce a díla, které budou mnohem vyzrálejší;vyspělejší, lepší a určitě moudřejší, tak tomu je a vždy bude… Nezabývejme se ale tím a pojďme se ponořit do všech těch tajů, krás, ale i bolesti a zklamání, které tento úžasný pocit skrývá…
„Láska je jako loď… buď šťastně dopluje anebo ztroskotá“.. Tak tenhle citát se mi líbí asi ze všech citátů, o lásce nejvíce, nejspíše pro svou pravdivost. Je to tak. Buď bude vše dobré a zamilovaní spolu budou blaženě žít až do smrti nebo, a to se bohužel snad stává častěji, to vše skončí jen dohady a hádkami a dalšími nepěknými věcmi. Láska.. Co to vlastně je? Neexistuje žádná definice, která by nám to vyjasnila. Já si však myslím, že je to tak dobře. Každý jsme přece jiný a každý z nás bere věci okolo sebe trochu jinak, proto by byla nějaká obecná, kolektivně stvrzená myšlenka pro někoho zklamáním, protože by od ní očekávali víc, a pro jiného zase třeba urážející, protože by ji považoval za podceňující. Každý pozná, co mu láska dává až tehdy, kdy ji pozná naplno. Až nalezneme lásku, uvědomíme si, co že nám to až do té doby tak chybělo. Na některé to čeká dříve, na jiné později, ale podle mě se každý během svého života zamiluje. Někdy je to jen platonická láska, jindy ta, o které si myslíme, že je to ta opravdová na celý život. Láska.. To je široký pojem, existují nejrůznější její druhy, kupříkladu mateřská láska, láska k rodině, láska platonická, již zmiňovaná výše, a rozhodně sem patří i láska šťastná a nešťastná.
Šťastná láska je podle mého soudu něco jako dar, dar, kterého bychom si měli nesmírně cenit a opatrovat jej jako „oko v hlavě“. Ne každého takové štěstí totiž potká, já mohu říct, že mne potkalo a bez lásky bych si už svůj život představit nedokázala, tak moc pro mě ten člověk znamená.. Milovat a být milován, to je to nejkrásnější, co člověk může zažít. Podle mě určitě, já nic lepšího neznám. Když je člověk zamilovaný, žije v úplně jiném světě. Ve svém světě snění a těch nejkrásnějších představ, vzpomínek na poslední setkání atd.. Takoví lidé se většinou poznají snadno, usmívají se, jsou často zasnění a nevnímají své okolí. Není důvod jim to vyčítat, ani v nejmenším, každý má právo být šťastný a milovaný. To potřebuje každý…
Oproti tomu nešťastná láska je problém. Lidé, kteří to zažili to ví asi nejlépe. Takových je stále víc, dá se s tím však něco udělat? Myslím, že jak kdy. Některé rozchody jsou zcela zbytečné, některé jsou však oprávněné. Nějaké věci se zkrátka odpustit nedají. Lidé by si měli lásky více cenit a snažit se, aby jim vydržela co nejdéle, aby pak nebyli tak nešťastní, i když je jasné, že vždy to nejde.. Ale snažit se můžou vždycky.. Určitě jim za to ten, kterého milují, stojí. A i kdyby se ten jejich vztah nevyvedl, nesmí se vzdávat. Je to těžké, je to bolestivé, vím to, ale nesmí se uzavírat do sebe a zanevřít na lidi. Naopak by se měli obklopit svými přáteli, být v jejich společnosti, pochopit, že ještě není konec světa, že je čeká ještě spousta dalšího hezkého a možná ještě hezčího. Neměli by být smutní protože je konec, ale měli by se radovat z toho, že to vůbec prožili. To se také stát nemuselo…
Dostávám se k závěru, no, co napsat. Čistě podle mě je láska krásná věc, která dokáže člověka vynést do sedmého nebe, ale když spadne, je to velmi bolestivé a trvá dlouho, než se rány zahojí. Ale pak, ať už tomu věříme ne nebo ne, přijde zase další šance, a zase budeme neskonale šťastní i po předchozím krkolomném pádu. Ne, nezapomene, ale „pouze“ to odsuneme kamsi do ústraní mysli, protože na to prostě už nebude místo.. A budeme zase šťastní a plní nadějí a tentokrát ještě navíc budeme poučeni z minulých chyb a budeme se snažit je neopakovat. Zabránit jim. A půjde to.. Určitě..