Umění nechat jít

Opouštění je snad ta nejtežší věc. Nic ani nikdo nám s ní nepomůže. Ne proto, že by nechtěl ale protože nemůže. Nikdo za nás nemůže nechat toho druhého jít. Musíme to dokázat sami. Ze všeho nejdřív to však musíme sami opravdu chtít a dospět k tomu. Je to něco co se nedá uspěchat. Nedá se to udělat předčasně, protože potom jde pouze o klam. Klam vůči okolí i vůči sobě sama. Namlouváme si, že je to za námi a namlouváme to i okolí, ale hluboko uvnitř cítíme, že je to pouhá lež, kterou se snažíme uniknout z propasti zoufalství, smutku a nostalgických vzpomínek. Cítíme, že musíme jít dál, že už se to nikdy nevrátí a nic nebude jako dřív, ale i přesto to nedokážeme opustit - ne předčasně. Musíme k tomu dospět tak, jako ke každému závažnému rozhodnutí v našem životě, toužit po tom, smířit se s tím, doopravdy.

Smíření se s odchodem je snad to nejtežší, co může být. Ať už jde o odchod někoho drahého na druhou stranu nebo o odchod milovaného partnera či partnerky k jiné osobě. Od mládí jsme vedeni k tomu, abychom se nevzdávali a snažili se až za hranice našich sil dokázat to, co se zdá být pro nás nedosažitelné nebo neproveditelné, ale přesto je to třeba udělat nebo to chceme dokázat jen z naší vlastní vůle, protože po tom toužíme. Říkají nám, že nic není nemožné. Proč nás ale taky nenaučili, že vzdávat se snů je tak těžké, a že některé věci jsou nemožné, ať už se říká cokoliv. Proč nás nikdo nenaučil, jak nechat odejít a zbavit se snů. Proč je to tak strašně obtížné?

Ve své podstatě není naší vinou, že nedokážeme uznat porážku. Máme to zakodované hluboko v našich genech a v našich rolích vštěpovaných společností lidem už od raného dětství. Sama naše podstata nás nutí bojovat dál, přestože boj už dávno skončil a my nejsme na straně vítězných. Neúnavně se však dál vrháme bít se v bitvě, která byla již dávno předem prohrána - všichni to ví, až na nás.

Nikdy se nevzdávej, to jsou další oblíbená slova, kterými nás krmí již odmala. Kdyby nám raději řekli, jak se dokázat vzdát, udělali by líp.

Prohra není ostudou, právě naopak. Její přijetí zaslouží mnohem větší obdiv než přijmutí vítězství. Vyžaduje to mnohem více odvahy a hlavně vnitřní síly. Ve vztahu však není vítězů či poražených, je jen osvobozených a svázaných. Dostat se z druhého statusu na ten první je však takřka nemožným, alespoň tak se to zdá být týká - li se to nás samotných. Člověk, který se snaží být osvobozený je často zaslepen vlastnímy pocity a iluzemi, které vytváří jeho touha být šťastným. To vše mu jen ztěžuje ono přijetí. Nebýt falešných nadějí, bylo by to snažší, říkáváme si když utišujeme sami sebe za bezesných nocí v prázdné posteli s pocitem osamnění. Náhle se ale stane něco co zašlape do země i to poslední sémně naděje a my o ni přicházíme. Poté přichází děsivé zjištění, že ani krutá realita smíšená se smrtí doufání nic nemění.

A tak přichází kruté porzření devastující i ty poslední idei o jednoduchém odchodu po té, co již nebudeme mít důvod věřit - zjištění omylu vždy bolí. Nezbývá než zamyšlení, co je příčinou toho, že nemůžeme jít dál. A pak nás uvědomnění zasáhne jako blesk z čistého nebe. Zjistíme, že to nikdy nedokážeme, nebudeme - li sami chtít. Přesvědčit sama sebe však není tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. Je to dlouhý a litý boj na život a na smrt. Jedna část musí zabít tu druhou - není jiné
cesty. Dokud tak neučiní nedojdeme úplného vítězství, pouhé potlačení není konečným řešením, je pouhou náhražkou dovolující vracet se k minulosti. Minulosti, která bolí a měla by skončit v zapomnění. Bohužel, ne vždy jsme stoprocentně úspěšní. Vlastní mysl je tím nejhorším soupeřem, jaký může kdy být...

...Některé démony nelze porazit.