Tentokrát s věnováním

Seš pořád stejnej...
Pořád máš stejně hnědý oči, pořád máš stejně nádhernej úsměv, pořád máš stejně dlouhý hnědý vlasy, který jsem na tobě tolik milovala...
Ani tvoje gesta se nezměnila. Stejným způsobem jako kdysi mi naznačuješ, že chceš pusu, stejným způsobem mě objímáš, stejným způsobem mi už z dálky máváš...
I tvoje zlozvyky jsou pořád stejný. Neustále si koušeš nehty, když seš nervózní, neustále si natáčíš moje vlasy na ukazováček, když se líbáme... Ne, nezměnil ses...
...ale já jo...
Ale i přesto tě strašně miluju... Nikdy se na tom nic nezmění... I když vím, že teď budu možná dva měsíce šťastná a budu si užívat tvoji přítomnost, ale 31.srpna tvrdě dopadnu do reality. Vím, že se s tebou budu muset rozloučit a zase se budu prát se životem sama, bez tebe. A bude mi z toho na blití, bude se mi chtít brečet, budu brečet... Ale za těch deset šedivejch měsíců zase přijde to nádherný léto, a my budeme spolu... A příští rok snad už navždycky...
Ne, nemůžu tě přestat milovat... to nejde... Jenom mi prosím slib, že...
... anebo ne... nic neslibuj... sliby jsou chyby... a my už si nemůžeme dovolit chybovat...