Co když...?

Je pondělí, takže před třemi dny, v pátek, se mi zdál ten nejkrásnější sen v mém životě..Teda, určitě by mohl být i krásnější, jenže to by byl už opravdu jen sen, tohle ale byla realita. Nepřijdu si jako nějaká extremistka, ale jinak můj život asi jít neumí. A všechno, co mi nadělí, se stupňuje. Menší zlo vystřídá malé štěstí, pak přijde větší neštěstí, které opět uvolní místo většímu štěstí. Jak dlouho to takhle ještě bude pokračovat? Týden, dva, tři, měsíc nebo snad rok? Střídavě oblačno deštivo a slunečno. Z extrému do extrému. Kde to skončí? V poslední době je to štěstí až tak veliké, že se bojím, že brzy, hodně brzy, se ke mně obrátí zády a zrovna ve chvíli, kdy to budu nejméně čekat. Nepřipouštím si, že se to může změnit, nedokážu přemýšlet o smůle, když hledím do jeho modrých očí, když slyším jeho rozverný hlas. Už už to vypadalo, že štěstí se otočilo, přestávala jsem doufat, že se ještě ukáže. Ale přišel, nakonec oprvadu přišel. Všechno co se událo v nedávné minulosti, bylo najednou pryč, nic z toho černého stínu vznášejícího se nade mnou nezbylo. Jenže, nějak jsem nemohla poznat ani pocity, které se dostavily vzápětí poté, co jsem ho spatřila. Napadalo mě snad jen, že mám tolik ráda někoho jiného, ne jeho. Že tohle asi není on. Tolik zmatená a nejistá jsem ještě nebyla, alespoň si to neuvědomuji. Okamžik trvalo, než jsem pochopila, že tenhle stav bezduchosti má na svědomí on, že ty city se nezměnily, jen jsou silnější a hlubší. Přede mnou bylo několik nádherných hodin, na které asi nikdy nezapomenu. To nelze, na takovéhle štěstí nejde zapomenout. Nikdy jsem se necítila tak báječně, ačkoli byla noc, nebo večer, tak v mých očích plálo světlo, světlo s tváří člověka, který pro mě znamená víc než vlastní život. Každé slůvko, každý pohled do jeho blankytných studánek mě jen utvrzoval v tom, že on je ten jediný, pro kterého moje srdce bije jako o závod, zběsile a slepě se žene vpřed. Nezastaví, nezpomalí, jen pořád zrychluje své tempo a zoufale si přeje, aby si konečně všimnul. Těch pohledů a úsměvů, které k němu pořád vysílám a doufám, že pochopí jejich obsah, že pochopí a bude rád. Pokaždé, když jsme byli spolu, třeba jen chvíli, nebo i mezi ostatními lidmi, pořád mi hlavou letěly myšlenky, zda-li mi někdy dá šanci říct mu, co pro mě znamená. Jestli, jednou, bude chtít slyšet "Miluji Tě" z mých úst. Vždycky, když vedle mě seděl a ta chvíle patřila jen nám, jsem se sama sebe ptala, jestli je vůbec možné, že nic neví, jestli opravdu tak dobře tajím tu lásku. Vím, že je to láska, vím to, věřím tomu, protože chci. Dal mi tolik, jako nikdo předtím, dal mi pocítit, co to znamená, být absolutně šťastná. Dokazuje mi, pořád znovu, že je jediný, pro kterého bych snesla i to největší utrpení světa, pro koho bych snad i zabíjela. Pro něj bych obětovala všechno, za celý můj život mi nikdo nerozjasnil tvář tolik jako on, stačí ho znát, stačí vědět, že je takový, jaký je...vědět, že takového ho mám ráda.

Moc pro mě znamenáš a i když možná nikdy nebudeš vědět, kolik slz, ať už těch utrápených nebo těch ze štěstí, jsem pro Tebe vyplakala, kolik snů se mi o Tobě zdálo, kolikrát jsem se o Tebe bála jako o nikoho jiného, doufám, že alespoň to málo, co mi dovoluješ teď, budu mít i za čas, až najdu odvahu Ti do očí říct: "Miluji Tě."