Jednou se potkáme...

Už zase o tobě sním. Ležím v posteli, stočená jak paragraf a sním o vzpomínkách na tebe.
Nevidím obličej… Jen se do mého srdce zabodávají dva plamínky z tvých očí. Trochu pálí, ale hřejí. Usmíváš se. Trochu laškovně, trochu paličatě, ale hlavně odhodlaně. Podle toho úsměvu tě poznám v davu tisíců lidí.
Miluji tvé ruce. Dlouhé prsty a dlaň, ve které se tam má ztrácí. Silné paže. Tak silné a přesto se jich nebojím, vím, že v nich vždy najdu ochranu.
Znám tvou mimiku, znám tvá gesta. Když se divíš, zvedneš obočí tak vysoko, až se ti udělají na čele tři vrásky. A když se stane něco špatného, zamračíš se a pohneš nosem. Vždy se tomu směji, vypadáš tak moudře a vážně. Baví mě ten pohled, když chceš zjistit, jak se zrovna cítím a o čem přemýšlím.
Vím, jak si ledabyle prsty rozcucháváš ofinu, abys vypadal drsněji. Líbí se mi, jak si nenuceně, ale přesto účelně, strčíš ruce do kapes a rozhlížíš se po lidech, jestli skutečně působíš tak pohodově.
Znám tvou vůni. Chtěla bych se do ní zahalit jako do pláště, ve kterém nikdy nezmoknu. Popaměti vytvaruji tvé tělo z hlíny, každý záhyb, oblouk, sval…
Ale… Nikdy jsem se tě nedotkla. Nikdy jsem se nedívala do tvých očí. Nikdy jsem nelíbala tvá ústa…
Ještě se neznáme – vídávám tě při svém snění. Ale já vím. Vím a nikdo mi to nevezme. My! My se jednou potkáme!