Ještě nemohu létat...

Stojím na nejvyšším výčnělku skalnaté rokle. Dívám se dolů a divím se, že se mi ještě netočí hlava. Dole teče už 6 měsíců řeka, zatíná své drápy tak hluboko a tvrdě, že se skály barví doruda. Voda v této řece je slaná. Ale nikde není moře. A nikdo nemůže nezjistit, kde voda z této řeky skončí.
Stačí jeden krok a já se konečně naučím létat. A budu opět volná. Tak volná jak bych si přála. Ale…
Nejsem si jistá. Co když ještě není ta správná chvíle? Co když udělám chybu a pak… Pak už nikdy nebudu šťastná.
Není to strach. Je to naděje, která drží mou nohu pevně na místě. Jedna moje část si přeje létat, ale druhá stále ještě doufá.
Rozhodnuto. Dnes ještě ne. Ještě se neosvobodím, nezapomenu…

A tak jsem odešla. Zpět do své reality a uzamkla jsem rokli do příště…
Ponechám tě ve svém srdci. A nadále budu s myšlenkou na tebe pramenem řeky se slanou vodou. A nechám ji, aby dál zatínala drápy do mého srdce a prohlubovala tak rokli s rudými skalami.
Možná, doteče řeka až k tvému srdci, zaklepe a ty ji vpustíš dál. Poznáš ji a zarazíš její pramen.
…já bláhová!
Nebo se jednou vzdám své naděje a poletím.
Budu volná…
Budu?