Rozchod? Nechci

S pohledem upřených do tvých čokoládových očí ti pokládám jednu otázku za druhou. Tvé sladké rty nejsou chvílemi schopné ani odpovědět, přesto mi to nevadí. Nečekám na odpověď, ale na polibek.
Rozchod? Nechci.. Proč? Nemůžu bez tebe být… Nemůžu, protože tě potřebuju.. Jak moc? Ty se ptáš? Jako květiny slunce, jako život kyslík.. Ano, tolik pro mě znamenáš. A i když jsem se zařekla, že tě nebudu prosit, teď přímo žebrám: „Zůstaň, prosím!“

Rozchod.. Znamená to vždycky konec lásky? Jak to zvládnout bez hysterie a neustálého pláče?
Když si vybavím tvé pohledy, polibky a doteky.. řvu jak želva. Už nikdy víc? Proboha ne! A já dělala tu silnou, co se s tebou klidně kdykoli rozejde. Cha, jak vtipné.
Neslyšet už nikdy tvoje sladký slova, nedívat se ti do očí a neschovávat se ti v náručí? Ne, prosím, to je má noční můra.
Pomyslet na to, že už ti nebudu říkat „miláčku“ a objímat tě? Že tohle právo bude mít jiná? Pocity – zoufalství, hysterický pláč. Modlím se, aby to tak nebylo..
Copak ta doba, co jsme spolu strávili, nic neznamenala? Ale ano..
Setřu slzu a hrdě zvednu hlavu – dost! Pohledem narazím na fotku, ze které se na mě usmíváš.
Je to tak těžký nechat tě jít. Nedokážu ti jen tak říct sbohem. Nechci. Chci tě obejmout, opakovat ti, jak moc jsi pro mě důležitém, co pro mě znamenáš, tisknout tě k sobě a říkat ti, jak moc ti patří mé srdce.
Upsala jsem se ti…
Řekni, že mi splníš přání a já si budu přát jen tebe.
Řekni, že chceš vidět oceán lásky a já ti dám dva. Řekni, že chceš vidět hvězdy a já tě mezi ně vezmu.
Řekni, že chceš cítit žár Sahary a já ti ukážu, jak dychtím po tvé lásce, že jsem vyprahlá jako Sahara.
Řekni, že chceš poklad světa a já ti ho dám. To je přece LÁSKA. Tak neodcházej..
Pojď, zkusíme to ještě jednou. Pojď, dej mi ruku, spolu překonáme tu horu strachu a trápení. Pojď se mnou a neodcházej. Pojď, ukážu ti osmý div světa.
Tak pojď, milášku, už nebudem si lhát. Půjdem spolu tam, kde svítí slunce a na obloze je duha. Ne, tam neprší, neměj strach. Hoď všechno za hlavu, budem zase jen my dva. JÁ + TY. MY!

Seděla jsem naproti tobě.. bylo tak těžký se na tebe podívat a nesmět se tě dotknout, po tvářích se mi koulely slzy. Díval ses na mě bolestivým pohledem. Snad ti to rvalo srdce, snad jsi uvnitř taky plakal. Nevím. Chtěla jsem tě políbit, pohladit, usídlit se ti na klíně a poslouchat tlukot tvého srdce a věřit, že bije jen pro mě. Nebyl jsi můj.
Co teď bude?
Ta prázdnota, co jsem cítila, mě trhala na kusy. Nemít tě? Nebýt s tebou?
A když jsem tě pak viděla, když jsem vyšla ze dveří, měla jsem neuvěřitelný pocit štěstí.. „Je tady,“ chtěla jsem ti skočit kolem krku.

Prosím, rozhodni se rychle a správně.