Miluj bližního svého

Bez lásky nelze žít. Na první pohled se toto tvrzení může zdát býti troufalým, ale když se nad ním zamyslíte, zjistíte, že je to pravda. Vždyť, kde je onen smysl našeho života? Neskrývá se v tom, že jsme někým milováni? Že máme někoho, kdo nám ukáže směr, když se ztratíme, nebo že naplní naše srdce, když pocítíme prázdnotu?
V poslední době jsem často přemýšlela nad tím, jak zjistíme, že skutečně milujeme… Myslím, že tento stav nastane až ve chvíli, kdy někoho druhého milujeme víc, než sebe samotné. Až dospějeme do tohoto stádia, můžeme prohlásit, že jsme skutečně milovali.
Milovat znamená vzdát se čehokoliv ve prospěch druhého, nežádat víc, než co můžeme dostat. Milovat znamená uskromnit se ve prospěch druhého. Když člověk skutečně miluje, připadá si neobyčejně – je naplněn touhou, láskou, očekáváním, ale zároveň i pokorou.
Když milujeme, ocitáme se v mžiku v naprosto jiném světě. Cítíme souznění, splynutí dvou duší, dvou těl, dvou srdcí. Láska se nedá ničím vydráždit, je-li skutečná. Láska nemyslí na nic zlého. Dokáže být nekonečná, beznadějná i opětovaná, má několik tváří.

Několikrát za život nás láska může srazit na kolena, několikrát za život můžeme prohlašovat, že už jí nikdy nepodlehneme. Ovšem opak je pravdou. Láska se nám dokáže vloudit do srdcí zcela nečekaně. Láska má nádhernou vlastnost, která se ve své podstatě vylučuje: dokáže srdce vyléčit, ale také ho znova zlomit. Láska je vlastně takový všelék. Má také dvojí tvář: stejně rychle dokáže člověka naplnit štěstím, a stejně rychle ho dokáže naplnit zármutkem.

Na závěr bych jen dodala jediné. Snažme se milovat všechny lidi okolo sebe. Snažme se je milovat bez rozdílů, bez hranic a nebo předsudků. Jednoduše řečeno, milujme bližního svého, neboť v okamžiku, kdy se tohle naučíme, máme jistotu, že nikdy nezůstaneme opuštění….