...Ty..má láska..

Koukám z okna. Někdo na mě mluví. Nevím kdo, že by máma? Asi.
Neposlouchám ji. Nemůžu za to. Slyším tebe. V uších slyším tvůj hlas, tvůj smích. Promítám si, co jsi mi řekl…dnes, včera, před včerejškem nebo i před měsícem. Pamatuji si všechno. Každičké slovo, písmenko. Pamatuji si, jak jsi se mnou mluvil. Jestli sis ze mě dělal legraci, nebo jsi byl milý... nebo smutný.
Proč si jen všechno pamatuji? Proč? Dokážu si vybavit i každou tvou část těla, i když jsem je ještě ani neviděla. Tvé rty, oči, zuby i nos. Ten tvůj nádherný nos. Všechno mám tak ukryté v paměti. A když si to představím, rty se mi roztáhnou nevědomky do úsměvu. Vždy, když na tebe pomyslím, musím se usmát...
Ne, že by jsi mi připadal směšný. Cítím, jak ze mě sálá blaho. Nemusím s tebou ani být. Stačí, když slyším tvůj hlas, cítím tvoji vůni, nebo vidím tvůj krásný úsměv. Stačí, když na tebe jen pomyslím.
Je to jako nemoc, která nejde vyléčit. Nemůžu tě vymazat z hlavy, i když se úmorně snažím a přitom nechci. Jako by se ti tam líbilo, ale přitom to tak není. Bohužel.
A ty sny... jsou tak krásné, až nereálné. Nikdy se to nemůže stát. A to mě svírá... ta úzkost, ta bolest. Sním o tobě, sním o nás... Budík zvoní. Je to pryč...