jen takový dopis

Pro Tebe
Sedím tady mezi čtyřmi zdmi a cítím, jak mým tělem projíždí vlna strachu, bázně, bolesti a bezmocnosti, cítím tu hořkost na jazyku, je mi strašná zima... přitom jsem zpocená jak myš. U srdíčka pocit sevřenosti, bolesti, pocit ztráty něčeho, co je nám nejcennější a čeho se bojíme.
Kladu si tisíc otázek, na které si okamžitě dokážu odpovědět, samozřejmě ne s povzbuzením, ale naopak si ještě ublížím, protože samozřejmě všechno kolem je jen černé a nic nemůže dopadnout tak, jak si přejeme. Snad někde hodně hluboko a hodně v malém množství je skrytá drobná naděje, sametová a konejšivá, která funguje jako pohon, jinak už bych musela padnout na hubu a nevstat; já padám, oklepu se... zase jsem na nohou, i když jsou čím dál slabší a čím dál víc mi činí problémy udržet rovnováhu.
Mám v sobě tolik lásky, ale je schovaná jen pro toho jednoho, kterému můžu dát opravdu všechno, co v sobě mám. Někoho opravdu milovat je vzácný dar, který jen tak každý nedostane; láska má mnoho podob - nejvíc se nám vybaví ta mezi mužem a ženou, i ta má hodně tváří, může to být láska ze soucitu, láska charizmatická (jak říkal můj přítel); myslel tím lásku k tučnému kontu, láska ,,manželská“, která je spoutaná především společnými jistotami a dětmi…… láska na jednu noc; mohla bych dlouze pokračovat, znám moc jejich podob, kromě té charizmatické a té na jednu noc?)))))))) - jsem si jich prožila nespočet.
Taky dělají lidé velkou chybu, když se jen zamilují do samotné představy lásky… nebo si zidealizují svého partnera natolik, že potom v reálu je to vystřelí někam na Mars a nejsou potom schopni pochopit, že vlastně největší chybu udělali oni sami a není to v té druhé polovině, které samozřejmě vyčítají úplně všechno. To je ta láska na první pohled.
Ta, kterou mám ukrytou v sobě já, je obyčejná a tou obyčejností je tak nespoutaná a krásná, vášnivá a něžná. Nepřišla ze dne na den,i když jen pár písmenek proletělo někde kolem a už jsem cítila, že zem se se mnou točí, takové to teplo projelo celým mým tělem. Nejdřív jsem prošla fází lehké naivnosti a pohádkového snění o rytíři na bílém koni, který docválá ke mně a dokud neumřeli, žijí spolu dodnes; potom jsem prošla fází zklamání a sebeklamu, nedůvěry a rozčarování, znovu jsem nasadila motýlí křídla a lítala si nad zemí, omámená vůni rozkoše... a zase znovu se opakovalo rozčarování, nedůvěra, dlouhodobé poznávání…. Nakonec z těchto ingrediencí se upekla láska; můžu Vás ujistit, že se pekla hodně dlouho a ještě pořád je teplá a krásně voní, jen se do ní bojím kousnout, protože všechno má svůj čas a nikdy nesmíme na nic spěchat a chtít hned, bojím se o ní, trápím se pro ní. Je ve mně hluboko zakořeněná, usazená a vnímám ji jako vzácný dar. Je tam plno vášně, která je cítit na stovky kilometrů, plno touhy, slunce a tepla... tolik toho, co si dokážou dát jen muž a žena... ale nic není zadarmo a já platím hodně vysokou daň za tohle to mé štěstí, které ani není viditelné a ani ho nemůžu chytit a držet pevně jen ve svých rukou...
Já... možná proto, že má svobodu a volbu, možná právě proto, že nikoho nechci vlastnit a ani mu klást podmínky,jen se na něj těšit a opravdově ho milovat pro to, jaký je, jak mě přitahuje a co pro mě znamená. Je to těžké, zvláště pro ženu, vydržet to... být sama - možná se to zdá nepochopitelné a nelogické, směšné a dětinské, možná to pochopí jen ten, kdo to prožil a ví, o čem píšu, co cítím a jak moc mi schází být s ním... s tím jediným, jenže musím si počkat, věřit a děkovat, že ten pocit nosím každý den uvnitř v sobě s vírou, i když máme každý svůj život, své bližní kolem sebe a musíme se naučit chránit si to hezké v nás a přitom neubližovat těm kolem sebe, pokud si to nezaslouží.
Láska totiž umírá na sobectví, bezohlednost a neexistuje žádný ustanovený řád; nesmíš ji věznit, ale ani být jejím vlastním vězněm. Láska chce volnost. Mám tě ráda takového, jaký jsi, snažím se pochopit všechno kolem nás a zároveň ani to nemůžu, láska totiž nechce chápat, lásku cítíš…… po těle i na duši, jako já Tebe, každý den a přitom nejsi vedle mě, jsi ve mně….