Princezna Médeia a král Edward VIII.

Médeia, dcera kolchidského krále Aiéta je považována za jednu z nejmocnějších kouzelnic řeckých bájí, ale také za velmi nešťastnou ženu. Byla krásná, vzdělaná. Erótův šíp ji zasáhl přímo do srdce a ona se zamilovala do Iásóna. Pohádka měla skončit, ale v řeckých bájích klišé neplatí. Nežili šťastně až do smrti, ale jen do té doby, než si Iásón z rozmaru našel Glauku a zradil tak Médeinu velkou lásku, které obětovala všechno. Nakonec i své a Iásónovy syny.
Rozpor, který nastává v osudu Médeiném, je zřejmý. Která matka by obětovala své děti kvůli nenávisti k jejich otci? Ale spíše než abychom se ptali, zdali na to měla právo či nikoliv, měli bychom zauvažovat nad tím, jak moc musela Iásóna milovat, když se vzdala toho nejcennějšího, co kdy měla nebo mohla mít.
Euripidés po staletí hlodá v myslích každého, kdo miluje. Na křižovatce života se, ať už chceme nebo ne, musíme jednou rozhodnout, zda zvolit srdce nebo hlavu. Zda život zasvětit Afrodité, bohyni lásky, anebo Héře, ochránkyni rodinného krbu. Zda žít, anebo být pohřbeni zaživa.
Avšak existují i mnohem dalekosáhlejší spory, v nichž hlavní roli hraje láska. Kdy zvolit lásku znamená morálně opustit milióny lidí, kdy žít znamená probouzet se po zbytek života s myšlenkou: „ Byl jsem králem. Britové si mne mohli pamatovat jako toho, co je provedl peklem a ne jako toho, co byl příliš slabý, než aby vládl bez ženy, kterou miluje.“ Nepochybuji o tom, že podobné úvahy se honily hlavou po většinu života Edwardovi, vévodovi z Windsoru.
Vztah britské veřejnosti k následníkovi ve 20. letech naprosto vystihovala písnička, ve které se zpívalo:
„ Tančila jsem s mužem, který tančil s dívkou, která tančila s Edwardem.“
Tak moc jej zbožňovali, vkládali do něj naděje a doufali, že oživí upjatou a staromódní atmosféru paláce. Po smrti otce v roce 1936 logicky nastoupil na trůn, ale s korunovací čekal na svou přítelkyni paní Wallis Warfield Simpsonovou. Čekal, až bude ukončeno její druhé rozvodové řízení, aby si ji vzal, a aby z ní udělal z Boží vůle královnu Britského impéria. Nepočítal však s odporem vlády a občanů – svých poddaných, kteří nehodlali jako královnu akceptovat dvakrát rozvedenou Američanku neurozeného původu. Dostal na výběr: Buď rozchod s paní Simpsonovou, nebo abdikace. Nikdo nečekal, že by se vzdal trůnu. Udělal to nejmíň pravděpodobné. Dal přednost Wallis před stopadesáti milióny lidmi, kteří k němu vzhlíželi v tichu před bouří, těsně před druhou světovou válkou.
Prosili jej, aby se vrátil. Do Londýna chodily stovky dopisů s prosbami: „Neopouštějte nás!“; o králově rozhodnutí se mluvilo jako o největší senzaci od vzkříšení. Ale co na tom záleželo? Co na tom záleží?
Miloval ji... přesto, které ženě se v dějinách dostalo větší pocty, než že jí muž dal přednost před touhou po moci, vlastností tak typickou pro muže? A navíc pro krále, jež v zádech cítil slavnou minulost svých předků a před sebou měl úctu celého světa! Ve Wallisinu lásku musel věřit stejně neuvěřitelně jako Médeia v Iásónovu, pouze s tím rozdílem, že rozvedená Američanka si až dokonce života uvědomovala manželovu oběť a její vůle, láska a vytrvalost byly tisíckrát větší než vlastnosti řeckého hrdiny.
Ne každý však milovanou osobu řadí v konečném důsledku nad vše ostatní. Edwardova neteř, princezna Margaret, sestra královny Alžběty II, také v mládí dostala na vybranou a zvolila Anglii, svůj domov a roční apanáž. S jediným mužem, kterého milovala, se v tichosti setkala po sedmatřiceti letech v okamžiku, kdy umíral na rakovinu. Bylo to naposledy. Je to kruté? Ano, je, ale všichni máme na výběr a ona zvolila svou povinnost, zůstala princeznou.
Možná, že cítila stejnou bolest jako jiná princezna, jež se kdysi trápila v Řecku... a možná, že jejich osudy nejsou až tak podobné. Jedna obětovala královského podkoního, druhá své děti, ale obě ztratily v životě to nejcennější.
A tak zbývá poslední otázka: Kde je hranice mezi vášní a šílenstvím?