Nesmí

Miluji Tě.
Chci jít s Tebou životem.
Neopouštěj mě!
Jsi zlý.
Nenávidím Tě.
Proč? Proč? Proč??
Miluji Tě!
Nenávidím Tě!
Milujeme mě.
Nesmí! Nesmí mě milovat, nesmí!
To přeci nejde!

Poznat člověka a zamilovat se je krásná věc, ale pokud je opětovaná. Může nastat situace, že opětovaná nebude nikdy, nebo bude hned a nebo za čas.

Začne nenávist. Bude Tě štvát už i tím, že tě pozdraví. Když ho nemůžeš mít, tak ho budeš aspoň nenávidět. Poštveš si ho proti sobě. Nemůžeš s ním normálně komunikovat, aniž bys se nečervenal. Uvidíš ho, srdce začne bušit jak o závod, oči jako hvězdičky svítí, ve rtech ti cuká, tep se zastavuje. A… BUUUUM!!! Praskneš nenávistí a zároveň umřeš láskou!

Kašleš na nenávist, vydusíš ji v sobě. Ten cit, který je u tebe od počátku, v tobě přetrvává dál a dál a ty ho začneš chápat, brát jako součást Tebe, seznamovat se s ním a prohloubíš ho! Zkusíš, jestli druhá strana cítí to samé. Au! Rána! Necítí. Celý svět se ti zhroutí. Už podruhé ne. Nejsi dokonalý! Jsi nula, která nic nechápe a nic neumí, nemá o nic zájem a je jednoduchá.

Ignoruješ všechno, co je s ním spojené. Začneš mít své koníčky. Věnuješ se jim a nic jiného tě nezajímá. Jednoho dne přijde a pošeptá ti „Chci Tě“. Zavřeš oči. Napočítáš v duchu do dvaceti a začneš brečet! Slzy štěstí nebo smutku?? Smutku! On Tě nemůže milovat! Nemůže je blbé slovo. On nesmí! Nesmí Tě milovat! Budeš jeho i svá zkáza. Zničíš vše! Ale pořád je tu cit, který máš v zničeném srdci stále schovaný a chráněný. Srdce buší, i když je rozpadlé a prolezlé červy. Slzy nejsou jako obyčejné slzy, jsou to krvavé slzy, co se ti kutálejí po tváři. Nevnímáš to, už nevnímáš nic. Jen svůj osud. Zapeklitý osud.

Nechce chápat, že nemůže. Stále více a více Tě potřebuje a Ty potřebuješ jeho, ALE… Ach ne, myslíš na to pořád! Jak tohle skončí?